Nenuťte nás k domácím pracem

Poměrně často probíráme doma, že se údajně dostatečně nepodílím na domácích pracech. Osobně to vnímám, že se na nich podílím dost, ale dva lidi, dva názory.

To, že jsem jednou našel na pracovním stole seznam domácích prací, mě tak trochu překvapilo a nebál bych se použít slova vyděsilo (naštěstí se ten papír ztratil a přísahám, že v tom nemám prsty). Ale od té doby se několikrát výměna názorů, týkající se podílu na domácích pracech, opakovala. Při argumentaci jsem se jenom utvrdil v tom, že pomáhám poměrně dost, takže tudy cesta nevede, kdepak.

Dneska stejné téma u oběda rozebírali dvě kolegyně, takže jsem si to s velkým zaujetím vyslechnul. No a zjistil jsem, že to je snad lavina, která se poslední dobou šíří Českou kotlinou. Musím přiznat, že mi udělalo radost, že v tom nejsem sám a dokonce, že stejný problém má někdo, koho dobře znám. No, ale k věci. Když jsem zjistil, jak to dopadlo u známých, a že dokonce existuje přesný časový rozpis jednotlivých domácích prací a následně i podrobná analýza (podíl na jednotlivých domácích pracech), tak to mi trochu vyrazilo dech. Uvědomil jsem si, že na tom nejsem s jedním ztraceným seznamem ještě tak špatně, a že může být hůř. Ten dokument nemá chybu a z čistě objektivního pohledu se jedná o precizní analýzu domácí situace. Nejlepší byl rozbor na konci a procentické vyhodnocení podílu na jednotlivých pracech. A pak už action items (český úkoly, ale ten anglický výraz je asi výstižnější) pro mého nebohého kolegu. Příkládám pro ilustraci:

• pan x se stará o myčku a nákup (tady jsem tak na 60%)
• pan x dělá 5 večeří v týdnu (tak tady jsem tak na 50%)
• pan x nevyžaduje 5 večeří v týdnu (tak tady jsem na 100%. Musím přiznat, že paní x získala za tenhle action item moje velké sympatie)
• pan x připravý jeden oběd týdně (tak tady jsem taky na 100%, i když se jedná o 50% týdeních obědů, a to není málo).

No, kromě zmíněného ještě uklízím kuchyň, luxuju, zalévám kytky, věším prádlo, zapínám pračku a taky nedobrovolně vytírám. Taky většinou připravuju snídani a minimálně uvařím skoro každé ráno čaj. Takže mě to jen utvrdilo v tom, že ten seznam na stole byla čistá provokace, a to že se ztratil, byl zásah vyšší moci. Co nedělám, to je žehlení a taky neuklízím koupelnu, to je fakt. Nikdy se to po mně nechtělo a dobrovolně se k tomu nehlásím, nejsem blázen.

Co mě v souvislosti s tímhle napadlo je, jak tyhle hádky končí. Tlak na nás muže, křehká to stvoření a v souvislosti s domácími pracemi i velmi senzitivními bytostmi, může vést až ke ztrátě chuti a to nejen 5 večeří a jednoho obědu, ale také chuti na sex (ne totální). Navíc se o tomhle neradi bavíme, protože jsou to věci, které nás nebaví. Takže dámy pozor, musíte velmi, velmi opatrně. Jo a kdyby některá z vás zkoušela, že se dá ze společného úklidu udělat zábava, jako jsem o tom byl přesvědčován já, tak to moc nezabírá. Ještě jsem to nezkoušel, ale vyhodnotil jsem to jako blábol roku.

Jo a kdybych měl úklidovou agenturu, tak bych si zaplatil články na dámských portálech nebo v časopisech, kde bych aktivně čtenářky nabádal k tomu, aby tuhle debatu otevřeli doma. Pak už jen stačí ve vhodnou chvíli umístit reklamu do vyhledávačů, texty "pani na úklid", "úklid domácnosti" apod. a o kšeft je postaráno.

Převzato od Lukáše.

CO SI O TOM MYSLÍŠ TY? JAK JE TO U VÁS DOMA?

38. den, 8.7.2003, sobota

Trasa: Launceston – Melbourne - Wangattah

Najeto km: 269km (celkem 12059km )

V 5,45 nekompromisně zazvonil budík a Slováci byli okamžitě na nohou, což u Michala není zvykem.

Náš bágl a ostatní věci jsme nechaly v hostelu, Slováky s jejich baťohy odvezli na letiště. Byli jsme tam tak, jak si přáli, asi hodinu před odletem. Rychle jsem si došla pro itinerář našeho odpoledního letu a jely jsme zpátky do hostelu dobalit a nasnídat se.

Výjezdová cesta z letiště byla dvou proudá, pak se muselo uhnout doprava na hlavní. Já se automaticky zařadila do pravého pruhu, protože jsem předpokládala, že 2 pruhy pořád platí, ale oni už neplatily a já si to uháněla po špatné straně. Naštěstí provoz takhle po ránu nebyl tak hrozný a vše dobře dopadlo.

Milouše jsme zaparkovaly u hostelu a protože venku nebylo žádné teplo, utíkaly jsme do hostelu. Tam ale taky žádný hic nebyl. V klidu jsme zabalily všechny věci a šly do společenské místnosti, já na snídani, Markéta snad jen pila džus.

Kolem 7 jsme naložily do Milouše všechny věci a vyrazily do Cataract Gorge Reserve. Původně jsme měly dojet ke King´s Bridge, odkud vede cesta do reservace po obou stranách řeky a stojí tu i Penny Royal World (jakási expozice starších domů s atrakcemi), ale ocitly jsme se na parkovišti u samotné rezervace. Bylo ale jedno jestli půjdeme tak nebo tak.

Včera, když jsem byla na průzkumu města, jsem trochu bloudila, ale pak jsem zjistila, že jsem přešla po mostě King´s Bridge, po kterém jsem přejít chtěla našla jsem dokonce i vstup do Cataract Gorge.

V 7,20 už bylo světlo, šly jsme procházkou kolem rokle k mostu King´s Bridge. Tam po jedné straně (Main walk), nazpátek po druhé (Zigzag walk). Hned na začátku jsme viděly stádo klokanů, jak si pochutnávají na něčem, co jim kdosi vysypal na trávník. Celá cesta nám zabrala asi 40 minut.

Pak už jsme jely do místního pivovaru James Boag´s (mimochodem mají pěknou reklamu). Místo, kde začínala prohlídka se jmenuje „Místo pro milovníky piva“. Údajně nejlepší čas na ochutnávání piva je ráno, takže jsme byly ve správný čas na správném místě. Bohužel jsem si na konci ochutnávku nemohla užít naplno, protože jsem řídila.

Prohlídka trvala něco přes hodinu a dozvěděly jsme se víceméně to samé jako v Hobartu. Kupodivu vyrábí pivo ze stejných surovin (ječmen, který kupují už upraženž, voda, cukr, granulovaný chmel a kvasnice, taková hnusná hnědá tekutá hmota). Po celé proceduře výroby se nechává pivo uležet, ale déle než u ostatních výrobců – světlé 1 měsíc a tmavé 2 měsíce. Na dvoře měli další velkou věc a to Big Can (Velká plechovka), ve které ale nebylo pivo, ale 110 000 000l vody, což je denní spotřeba vody v pivovaře. Nádoby, ve kterých byl roztok piva bez alkoholu měly obsah 120 000l. na závěr jsme ochutnali (já jen maličko) 4 druhy piva a viděli, jak se lahvuje a balí pivo do krabic. Chytrý mašinky tam měli.

Na chvilku jsme se dojely podívat do shanzenu Penny Royal World, ale odradila nás cena a navíc jsme opravdu měly málo času. Stačilo, že jsem to viděly zvenku. Došly jsme se podívat k větrnému mlýnu a do výrobny cukrovinek, kde si Markéta neopomněla koupit čokošku.

Na letišti jsme vracely Milouše, ale naposledy jsme mu daly najíst, protože se musel vrátit s plným žaludkem, tak jak jsme ho převzaly.

U letiště byly kolem silnice všechny možný autopůjčovny od Hertz, Avis přes Triffty, Budget po Acsot, ale naší Europcar jsme nenašly. Zabočily jsme k letišti, že se poptáme u jejich stánku, ale nikde nikdo nebyl. Pak Brabina mezi stromy zahlídla nápis Europcar, tak jsme se tam rozjely. Kryž už jsme byly v půlce vybalování a vyndavání věci z auta, vyběhla ven pracovnice a řekla nám, že auto máme nechat před letištěm a klíče vhodit do boxu u jejich stánku, že si ho tam vyzvednou, umyjou a zkontrolují závady a pak mi dají vědět. To se mi zdálo trochu divný, protože nebudu u toho, až budou zapisovat závady a pak mi dají vědět, že jim dlužím $xxx za opravy. Ujistila mě, že to je normální postup. Nasedly jsem tedy zpátky do Milouše a dokončily čestné vyhlídkové kolečko kolem letiště. Zaparkovaly jsme, vyvalily jsme sebe a všechny naše věci, zamkly a hodily klíče do boxíku. Pak jsme se šly zahlásit k odbavovací přepážce a s úlevou si sedly a dlabaly něco k obědu.

Když byl čas na odbavení do letadla, které mělo asi 5 minut zpoždění, procházeli jsme pískacím přístrojem a věci projížděly skrz rentgen, tzv. skrzvidící mašinku. Zatím se nám nestalo, že bysme prošly bez problému, tak ani tentokrát jsme neporušily tradici. Za prvé jsem pískala já a musela si vyndat obsah kapes. V jedné byla mince 20c a ta byla příčinou. V druhé jsem měla vyfocené filmy, pro jistotu kvůli rentgenu. Ty zaručeně pískat nemohly, ale paní prohlížecí si neodpustila vzít každý film a podívat se do krabičky. Asi jsem vypadala jako pašerák drog. A aby nebylo všem trablům konec, oba naše příruční batohy byly zabaveny kvůli romu, že jsme tam obě měly vidličku!!! To abychom měly čím jíst oběd. Měly jsme 3 možnosti – 1. koupit obálku a zalepit vidličky do ní, 2. nechat odbavit batohy do zavazadlového prostoru, resp. jeden z batohů, kde by byly obě vidličky a 3. vyhodit je do koše. Po krátkém váhání jsme zvolily dvouhlasně možnost č. 3. I na úkor tomu, že budou chybět v Bertině výbavě.

Let proběhl v pohodě, v Melbourne jsme byly na čas. Tam nás měla čekat Berta s posádkou. Asi 10 minut jsme čekaly u pásu na batoh a pak jsme zjistily, že stojíme u špatného pásu a náš batoh se projíždí jinde. K našmu velkému překvapení na nás nečekala Berta, ale Russel s Michalem. Vůbec jsme to nechýpaly,a le včera jsme se prý špatně vyjádřily a oni si nebyli jistí. A zabudli, že máme mobil. Michal se celou cestu omlouval, že se popletli a Zuzka tvrdila úplně něco jiného, prý, že se s námi Russel a Yvonne chtěli rozloučit a že jsem si tam zapomněla věci. Inu, stanou se kolikrát i horší věci. A tak jsme jely zase otravovat ke Corcoránům (to je jejich příjmení). Yvonne nám připravila sváču, tu jsme zbodli, rozloučili jsme se a s radostí jsme nasedli do Berty a jali se popojet o pár kilometrů dál.

Berta chudinka nechtěla po týdnu odpočinku ani naskočit, ale zase jsme pro ní měli na rozjezd připravenou jen krátkou cestu.

Dojeli jsme těsně před Wangattah na odpočívadlo, kde byla i umívárna a záchody. A tímto jsme se vrátili zpět do kočovného života. My do stanu a Zuzka s Michalem do Berty. Cestou nám jednu chvíli strašně pršelo, že nebylo vidět na cestu a voda se valila všude.

Do canberry, kam chceme zítra dojet, je to ještě 380km. vstaneme v 7,30 a kolem poledne bysme tam mohli bžt. Mluvila jsem s tetou Danou a už nás očekává.

Markéta pronesla, že kdyby Božena Němcová žila v 21. Století musela bych to být zaručeně já. To jako, že hodně píšu. A já na to, že by určitě psala na laptopu a nevypsala by za měsíc tužku (jako já dneska).

V Tasmánii jsme celkem ujeli 1602km a dnes s Bertou dalších cca 200km, konečný stav tachometru je 10460km.

Spát jsme šli brzo, protože jsme byli chcíplí a měli za sebou dlouhý den.

37. den, 7.7.2003, sobota

Trasa:                    Stanley – Dip Falls – Burnie – Westbury - Launceston

Najeto km:              303km (celkem 12093km )

V noci opět pršelo, počasí na dnešek nevypadalo slibně ani trochu.

Do noci jsme koukali na televizi, jak Phillipoussis hrál a prohrál ve finále. Ráno se nám kvůli němu vůbec nechtělo vstávat. Nás luxusní útulek jsme opustili se slzou v oku v 8,00 a vyrazili objet strakce na trase Stanley – Launceston.

První zastávkou, 26km od hlavní silnice byly vodopády Dip Falls a 400 let starý eukalyptus The Big Tree. Poslední 2km cesty byly skoro polní cesta s dírama a Milouš se hodně snažil, aby jí zvládnul a asi i hodně trpěl. Byla jsem dost opatrná, protože kdyby se mu něco stalo na nezpevněné cestě, strhávalo by se to z naší zálohy (access fee), která je $2500.

Vodopády byly ucházející, vcelku vysoké, eukalyptus byl opravdu hodně vysoký – 62m, hodně starý – 400 let, hodně měřil v obvodu – 16m a byl hodně blízko od parkoviště – 1km. Zdálo se to ale mnohem dál.

Druhou zastávkou měl být Wynyard, kde si Michal chtěl koupit noviny, ale byly by to nepatrná zajížďka a tak jsme pokračovali do čtvrtého největšího města Tasmánie – Burnie. To má cca 18000 obyvatel. Na ifno jsme zjistili atrakce, došli si nakoupit oběd a kredit do mobilu (konečně jsem uspěla) a dojeli jsme se projít. A možná vidět ptakopysky. Ty jsme s naším stěstím samozřejmě neviděli, ale místo toho se k nám přihlásila paní, která nás slyšela mluvit česky. Byla to Češka, přestěhovala se sem v 1968, chvíli bydlela v Melbourne a pak se přestěhovala do Tasmánie a žije tu. Manžel se v roce 1989 vrátil do Čech. V Burnie žije asi 5 českých rodin.

Odtud jsme jeli do výrobny sýra a na ochutnávku. Měli tam asi 8 druhů plísňových a možná 10 druhů ostatních. A byla to mňamka. Neodolaly jsme a zakoupily s Markétou 4 různé druhy sýrů a později jsme si uvědomily, že byly všechny plísňové.

Třetí zastávka byla neplánovaná a nečekané úspěšná. Dokoce jsme se kvůli ní vraceli. Byla to čokoládovna, sice neznámého jména, ale za to nabízela spoustu čokolády na ochutnávku, která stála za to. Nakonec jsme si tam nic nekoupili, ale přežrali jsme se dokonale.

Čtvrtou zastávkou bylo plánované bludiště ve Westbury. V Lonely Planet ale psali, že je otevřené jen do června. Jeli jsme se tam i přesto podívat a měli otevřeno. Na ploše cca 50x40m (jen můj odhad) byly vysázeny keříky do výšky 2m a úkolem bylo dojít do středu na stupínek. Nebylo to vůbec jednoduché, bludiště úkol splnilo a zabloudili jsme, ale ve finále to dobře dopadlo a střed jsme našli všichni. Já první.ze stupínku byla vidět celá plocha bludiště. A to nebyl konec. Ještě nás čekalo najít cestu zpátky a tu jsem zase našla jako poslední. K východu jsem došla totálně zmáchaná, protože keříky byly mokré po dešti.

Poslední zastávkou celého dnešního výletu a vlastně i výletu v Tasmánii byl Launceston, odkud letíme zítra zpátky do Melbourne. Cestou pršelo a pršelo a pršet nepřestalo. V dešti jsme v centru hledali informace a pak parkovací místo. Markéta se v infocentru nic nedozvěděla, protoe tam bylo hafo lidí a tak jsme vyjeli hledat hostel.

A našli. Za $17 jsme dostali pokoj pro 4, kde byla zima jako v morně, hodili jsme si ruksaky do pokoje a rychle se s Markétou šly podívat do města. Markéta chtěla jít do kina, mě se nechtělo ani do kina, ani utrácet a tak jsem si našla vycházku. Byl ale problém s klíčem a Markéta prohlásila, že kdyžtak počká a ať si klíče nechám. Zase se mi zdálo, že má jednu ze svých nálad. Rozešly jsme se a já vyrazila ke King´s Bridge, u kterého začíná Cataract Gorge Reserve. Šla jsem kousek po treku, ale začalo se stmívat a tak jsem se vrátila a prošla centrum města. Procházku v Cataract Gorge bysme mohly zvládnout zítra dopoledne, až vysadíme Slováky na letišti. Kromě pivovaru nemáme v plánu nic. Prohlídka v pivovaru začíná v 9,00, Slováci chtějí být na letišti v 5,45 a od té doby máme spoustu času. Až na to, že bude ještě tma. To asi rozhodneme zítra, jesli půjdem před pivovarem nebo po.

Po cestě do hostelu jsem potkala Slováky, šli na pizzu. V hostelu jsem si zkontrolovala mail. V pokoji mělo v 6,00 večer začít fungovat topení, ale když v 8,30 nebylo po teplu ani památky, došel se Michal zeptat, co jako bude s tím teplem. Pan zaměstnanec šel zjistit jestli je to vůbec zapnuté a samozřejmě, že místo aby topení v 6,00 zapnul, tak ho vypnul. Normálně nám šel kouř od pusy.

Ráno vstáváme v nekřesťanskou hodinu – ve 4,45. Náš bágl necháme asi v hostelu a pak se pro něj vrátíme.

Na letiště to je asi 15km, tak bysme to za 20 minut měli zvládnout, nvíc v 5,15 moc velký provoz nebude.

Předběžný plán na zbytek cesty je, že zítra na nás Berta s půlkou posádky počká na letišti a ještě ujedem kus cesty, abychom ve středu byli v Canberře, tm přespali a ve čtvrtek v klidu dojeli do Sydney se zastávkou v Jervis Bay. Dneska jsem poslala smsku a mail tetě Daně do Canberry, u které bysme mohly s Markétou přespat, doufám, že se ozve nazpátek. Pokud to nepůjde jinak, Zuzka s Michalem by tu noc přespali v autě.

Russel se nabídl, že pro Slováky přijede ráno na letiště. Ani se s nimi s Markétou nebudeme moct rozloučit, ale slíbili jsme jim, že až přijedou do Čech, budeme se o ně starat.

Dnešní výlet sežral 303km.

Milouš mi dneska 2x chcípnul na křižovatce, ale znovu nastartoval a rozjel se.

36. den, 6.7.2003, pátek

Trasa:           Strahan – Cradle Valley – Wynyard - Stanley

Najeto km:              368km (celkem 11790km )

Ráno nám nepřineslo žádnou změnu v počasí. Nebe bylo stále stejně šedivé a poprchávalo.

V 7,30 jsme nasedli do Milouše a ujížděli směr Cradle Valley. Déšť po cestě ještě o něco zesílil.

Markétě se nelíbí, že máme mezi sebou vzadu tašky, že je utlačovaná a z jejích věcí tam nic není. Bude to ale muset vydržet.

Jelikož není moc hezké počasí, ani moc se Zuzkou nefotíme a neotravujeme, kde chceme zastavit. Michal s Markétou jsou určitě nesmírně šťastní, že mají klid.

Cestou se střídal déšť s mlhou a mlha s deštěm, někdy všechno dohromady. Říkali jsme si, že se jen dojedem podívat k jezeru Lake Dove a zase pojedem dál, Cradle Mt. Stejně kvůli mlze nebude vidět. Když jsme s k jezeru dojeli, pršelo, ale o něco míň. Slováci snídali a Markéta se šla projít kousek po stezce. Zuzka s Michalem vepředu v autě jedli, já seděla vzadu. Michal začal otevírat cosi a kousky obalu plival kolem sebe po autě, byl nervózní a začal dost nadávat. V klidu jsem mu řekla ať se uklidní a to se pustil do mě a nadával ještě víc a i mě. Tak jsem se sebrala a odešla do deště (musel mě pustit, protože Milouš má jen 3 dveře). Neměla jsem zapotřebí poslouchat slovenskýho sobce. Hodně mě naštval. Jak nadával pan Věřící tady ani psát nebudu.

Protože přestávalo pršet, dohonila jsem Markétu a rozhodly jsme se, že jezero Dove obejdeme, bylo to necelých 7km. jezero Dove je oproti jezeru Lake St. Claire mrňousek, na mapě to byla možná 1/20 jezera St. Claire. To je nejhlubší sladkovodní jezero v Austrálii (167m). Za 1,5 hodiny jsme byly zpátky, chvilku po nás dorazila Zuzka s panem Věřícím. Byl to jeden z nejhezčích treků, i když občas zapršelo. Dokonce na chvilku hora Cradle Mt. vylezla částečně z mraků, tak se mi podařilo něco vyfotit. Jak pršelo, měla jsem tašku na foťák a Markéta malou taštičku přes rameno pod bundou, aby nezmokly. Vypadala jsem jak v 7. měsíci těhotenství a Brabina ve 4. Měsíci. Neodolaly jsme a vyfotily se s panděry. Bylo takové tématické – 2 těhule a v pozadí Kolébka (hora Cradle Mt.).

Ve 12,15 jsme nasedli do auta a jeli na sever do Stanley (asi 200km). nejdřív jsme zabočili na druhou stranu, ale Zuzce došlo, že jedeme na opačnou stranu, tak jsme se po pár kilometrech otočili a uháněli, teď už správně na sever. Mraky se na pár místech protrhávaly a byla vidět modrá obloha a sluníčko.

Celkově si na fotky vymýšlíme různé pózy a blbosti, aby fotky nebyly fádní a nudné. Došly jsme tak daleko, že jsme na objektiv vystrčily skoro holé zadky.

Na Cradle Mt. (1545m) se dá i vyjít, ale vzhledem ke špatnému počasí jsme to ani nezkusili.

Všude na silnicích je vysypaný štěrk a varují před námrazami. Ale protože dneska pršelo, bylo i vcelku teplo a námrazy nehrozily. Ovšem na klikatých silnicích v horách jezdíme hodně pomalu a opatrně, žádné ralley si dovolit nemůžeme.

Byla modrá obloha a sluníčko vylezlo. Nálada se hned zlepšila a barvy okolo rozjasnily. Asi je fakt pravda, že v Cradle Valley 7 dni z 10 prší. Měli jsme asi smůlu, protože jsem se dozvěděli, že předchozích 5 dní bylo krásných. A počasí si to asi vybralo na dalších 20 dní dopředu.

Dneska nám začal poslední týden cestování po Austrálii. Přesně máme za sebou 5 týdnů. Za měsíc touhle dobou už budeme týden doma (já a Markét), budeme přejedený babiččiným jídlem a kdoví co se nám bude honit hlavou.

Sluníčko svítilo zvesela, po cestě do Stanley jsme se zastavili v malé vesnici v místním obchodě, který bych nazvala „U vyjedeného krámku“, v regálech většinou měli vystaveno po 1 kuse.

Ve Wynyardu šla Zuzka zjistit, kdy kvetou tulipány, které toto místo proslavily. Na výběžku do moře, který je plochý, pěstují místní lidé tulipány a když začínají v říjnu kvést, celá plocha hýří barvami. Dokonce tu mají tulipánový festival. Dojeli jsme se alespoň podívat k majáku a pak už uháněli do Stanley k Ořechu (The Nut).

U majáku jsme se shodli, že při naší návštěvě bohužel nestihneme dojet až do Freycinet NP, kam jsme měli namířeno zítra. Vzhledem k času, dnes zůstaneme buď ve Stanley nebo se vrátíme do Wynyardu do hostelu s TV, protože Phillipoussis hraje finále ve Wimbledonu. Televize je dneska velice důležitá.

K Nutu jsme dojeli asi hodinu před západem slunce. Stanley má jen asi 600 obyvatel a The Nut je pro Tasmánii něco jako Uluru pro Austrálii (podle mě). The Nut se vlastně jmenuj Circular Head, ale všichni mu říkají Ořech, měří 152m. Nahoru vede lanovka, která už byla zavřená a jediná možnost, jak se dostat nahoru bylo po svých. Cesta nahoru netrvala dlouho, asi 10 minut, ale šlo se celou dobu jak jinak do prudkého kopce a celkem jsme se zadýchali. Po vrchním okraji vedl dvoukilometrový okruh, který jsme obešli a nakonec se nám naskytl úžasný pohled na západ slunce. Obloha se nejdřív zabarvila do růžova, přešla přes oranžovou do rudé.

Protože zítra nepojedeme do Freycinet NP, který leží na východním pobřeží Tasmánie a jeli bysme tam napříč celou Tasmánií a pak se museli vracet asi 300km zpátky do Launcestonu, odkud letíme zpátky do Melbourne, rozhodli jsme se, že přespíme ve Stanley. Zítra po cestě do Launcestonu zastavíme na zajímavých místech – Rocky Cape NP, Dip Falls, možná se stavíme v sýrárně a v Tamar Valley na ochutnávku vína. Odpoledne bysme chtěli dojet do Launcestonu, aby si ho Slováci prohlédli, protože letí zpátky do Melbourne v úterý hodně brzo ráno. My plánujeme prohlídku pivovaru Boag´s a pak se uvidí. Začátek pobytu a konec pobytu na Tasmánii jsme strávili u piva.

V místním karavan parku jsme nejdřív dostali nabídnutý pokoj v hostelu, kde zrovna probíhal „jarní úklid“ a místnosti nebyly upravené tak, jak by měli. A to za cenu $18 na hlavu. Nebylo tam ale topení a proto nám majitel nabídl kabinu pro 4 osoby za $80, což vychází na $20 na osobu. Když jsme se v kabině byli podívat, neváhali jsme zaplatit o $2 více a brali jí všema 10, vlastně 40. V kabině o rozměrech cca 5x12m jsou 2 místnosti na spaní (dohromady 5 postelí), kuchyňka se stolem, gaučem, mikrovlnkou, ledničkou atd., sprcha a záchod. Prostě luxus.

V karavan parku kromě nás nebyla snad ani noha. Na jednu stranu je dobře, že cestujeme v zimě, můžeme si být 100% jistí, že seženeme ubytování.

Došly jsme s Brabinou omrknout místní obchod a místní restauraci s mořskými plody, kde si Markéta nic nevybrala. A pak jsme se napapaly, umyly a zasedly k TV, kde pro nás byl připraveni 3 pěkní chlapi. Nejdřív rozhovor s Robbiem Williemsem (Robert), pak film s Georgem Clooneym (Jirka) a nakonec tenis s Markem Phillipoussisem (Marek).

Ráno se probudíme hned na úpatí Ořechu. Obloha byla čistá a plná hvězd. Mohlo by být zítra hezky, ale počasí se tu mění dost rychle. Zatím jsme měli na počasí docela štěstí, pršelo hodně jen dneska v horách a včera večer.

Jo a s panem Věřícím jsme na sebe ani nepromluvili za celý den.

Stanley je sice malé, ale zato hrozně hezké a sympatické městečko. The Nut je vulkanického původu a prý tu stojí už 12,5 miliónu let.

Když jsme dneska přijížděli ke Stanley proti nám se řítilo auto a strašně z něj kouřilo. Když se ještě víc přiblížilo, mělo prasklou, úplně rozdrbanou pneumatiku, kusy lítaly do stran a řidič jel dál a dál.

35. den, 5.7.2003, čtvrtek

Trasa:           St. Claire NP – Franklin-Gordon Wild Rivers NP – Queenstown - Strahan

Najeto km:              151km (celkem 11422km )

V noci mě Markéta 3x kopla do zadku. Prý sejí zdálo něco divokého, ale já jí podezřívám, že to udělala za plného vědomí a na sny se jen vymlouvá.

V 8,00 jsme šli na snídani a bylo z čeho vybírat – čaj (asi 4 druhy), kafe, chleba (asi 5 druhů), džem (3 druhy), arašídové máslo, normální máslo, jogurt, ovoce čerstvé, zavařené ovoce, vejce a müslli (6 druhů). Na něco jsem určitě zapomněla. Nacpala jsem se k prasknutí, ale na čerstvém vzduchu mi pak rychle vyhládlo.

Snad na celém území Tasmánie nemá Vodafone signál, takže když jsem včera dobila mobil a je o něco užitečnější, je stejně k prdu. Nikam se s ním nedovolám.

Počasí ráno nevypadalo slibně. Když jsme jeli 5 km k jezeru Lake St. Claire, tak poprchávalo, ale když jsme šli asi 40 minutovou procházku kolem jezera, bylo jen pod mrakem a jednou dokonce vylezlo sluníčko. Jezero je veliké, z jednoho konce na druhý by to trvalo asi 4 hodiny. Mají tu dokonce trek na 5 dní a je to celkem 80km. došli jsme až do Platypus Bay (Ptakopysčí zátoka), ale ptakopyska jsem žádnýho nepotkali.

Po zakoupení pohledů, odložení nepotřebného a vyfocení se s jezerem a horou Mt. Olympus v pozadí, jsme opustili NP St. Claire a jeli do dalšího národního parku, tentokrát do Franklin-Gordon Wild Rivers NP. Franklin a Gordon, jak z názvu vyplývá, jsou 2 divoké řeky, které hnutí zelených zachránilo před postavením elektrárny. Protékají územím NP, kde je hlavně deštný prales a je neprostupný. Z několika označených treků jsme šli 2 – k Franklin River a na vyhlídku, odkud je vidět nejznámější štít NP Frenchman´s Cap. Viděli jsme řeku, neprostupnost pralesa a všechno bylo porostlé mechem. Stezka nebyla dlouhá, jen takový krátký okruh. Myslím, že v tak neprostupném pralese měli asi i dost problémů s postavením stezky samotné. Na vyhlídku jsme šli asi 15 minut. Výhled byl úžasný na všechny strany, ale mělo to jednu chybu. Mraky byly tak nízko, že zakrývaly ty vysoké hory a s nimi i tu nejznámější Frenchman´s Cap. Čekali jsme chvíli jestli si to jak mraky, tak slunce, které tu a tam vykukovalo nerozmyslí, nebo vítr mraky neodfoukne, ale nestalo se tak. Za vděk musíme vzít aspoň pohledu. Zklamaní jsme vyrazili zpátky k autu.

Cesty tu v horách jsou hodně klikaté, ale okolí je krásně zelené a pokud nemusím řídit (dnes jsem královnou volantu), tak je se na co koukat. Dopoledne v jedné chvíli seděli na silnici 2 papoušci. Jak jsem se blížila, čekala jsem, že odletí. A oni nic. Až v poslední chvíli jeden uletěl, ale druhý asi zůstal pod autem, protože jsem ho uletět neviděla. Pod autem ale taky nezůstal, všechno jsem to důkladně zkontrolovala. Dokonce i předek auta, jestli není připláclý někde na poznávací značce. Ale nebyl. Prostě záhada.

Další dnešní zastávkou byl Queenstown, kterým jsme chtěli jen projet do Strahanu a pak se tam eventuelně vrátit. Těsně před Queenstownem začalo pršet a příroda se zelenými stromy, trávou a zvířectvem se rázem rapidně změnila v holé vrchy s kamenitým povrchem. Queenstown bylo dříve totiž hornické město a těžilo se tu zlato a měď. Lidé dokázali zničit deštný prales a všechno ostatní ve velké nic. V Queenstownu už se dávno netěží a sem tam se už objevují na kopcích zelené stromy, ale znovuoživení přírody tu bude trvat ještě asi hodně dlouho.

Za Queenstownem už to bylo o něco lepší, zelenější, ale les je více poničený než býval v Krušných horách.

Zastavili jsme v centru Queenstownu a dohodli se co dál. Když už jsme stáli, tak jsme si došli nakoupit něco k jídlu a na informace, zjistit možnosti ubytování v okolí. V sobotu odpoledne v Queenstownu chcípnul pes a město bylo úplně prázdné.

Do Strahanu, což je přístavní městečko s 800 obyvateli, to bylo 40km a ve 3,30 už jsme stáli v dešti před místním infocentrem. Tam jsme dostali doporučenou procházku a další venkovní aktivity, ale protože bylo mokro, ani to nemělo cenu. Markétin plán, že budeme tedy pokračovat dál do Cradle Valley a tím naženeme půl dne, byl přijat všemi hlasy. Bylo ale potřeba nakrmit Milouše a když jsme dojeli k pumpě, z deště se staly kroupy a z nebe šlehaly blesky a hřmělo. Ani psa by na ulici nevyhnal. To jsem se zařekla, že v tomhle počasí nikam nejedu, ale za chvíli se počasí trochu uklidnilo. Sice pršelo, ale lehce a tak jsme vyjeli. Jenže na konci Strahanu to zase začalo a 3 hlasy proti 1 (Markéta) se shodly na tom, že nikam nejedem a zůstaneme v místním hostelu.

Dokonce jsme Markétě nabízela místo za volantem, když chtěla jet dál, ale nereagovala na to nebo neslyšela nebo nechtěla slyšet.

Byly sice teprve 4,00 a spousta času ujet dalších 150km, ale venku už byla tma, pršelo a v tomhle počasí na klikatých silnicích by nám to trvalo 3 hodiny.

Otočili jsme Milouše na kruháku a jeli najít ubytování do hostelu. Bylo to jednoduché. Jako jediní hosté jsme měli k dispozici TV, kuchyň, sprchy a Michal si vydobyl separé místnost. Počasí se mezitím umoudřilo a doufáme, že zítra bude umoudřené úplně. Zatím nám to vychází na střídačku – jeden den hezky, druhý den ošklivě.

Příroda je stejně zmatená. V teplotách od –5°C do 10°C jim tu kvetou pomněnky, růže, narcisy, kosatce a další. Prostě si příroda dělá co chce.

Náš společný problém s Markétou se nadále prohlubuje. Například dneska jsme byly nakupovat nezávisle na sobě. V jinou dobu, ale ve stejném obchodě. Chtěla jsem si koupit pytel jablek, ale protože se mi zdály předražené, vrátila jsem se zpátky a milá jablka vrátila. Pak jsem si chtěla koupit instantní nudle, ale na poslední chvíli jsem si uvědomila, že jich máme ještě hodně, tak jsem je vrátila zpátky do poličky. Markéta mi potom říkala, že udělala to samé. A pak ve sprše jsem začala zpívat písničku, kterou jsme hráli v autě a Markéta si jí pro změnu v duchu zpívala taky.

Celý večer pršelo a vili psi. Markéta čekala do 6,00 na zprávy, aby zjistila, jak dopadl Philliphoussis ve Wimbledonu, pak jsme hrály kostky (Markéta vyhrála 4:3), hru Město, jméno… a Šibenici. A pořád se nám nechtělo spát. Slováci dneska vyjímečně měli soukromí.

Najeli jsme 151 km.

p.s. Philliphoussis postoupil do finále.

Zítra máme v plánu dojet do Cradle Valley, kde je hora Cradle Mt. (Kolíbka), potom do městečka Stanley, kde je přírodní atrakce „The Nut“ a dojet co nejdál, pokud to půjde do Davenportu, abychom v pondělí měli co nejkratší cestu do Freycinet NP na východě.

34. den, 4.7.2003, středa

Trasa:           Oatlands – New Norfolk – Mt. Field NP – St. Claire NP

Najeto km:              304km (celkem 11271km )

Vstávali jsme do tmy, hzimy a venku bylo zamračeno. Michal v noci prý mluvil ze spaní a Zuzka nám vyprávěla, že nejenom, že mluví ze spaní, je při tom i náměsíční. Příhody, které s ním zažila nás rozesmály až k pláči. Pár jich připíšu na konec dneška.

V noci muselo mrznout, protože Milouš měl zamrzlý okýnka. 5 minut jsme mu je roztávali pomocí horké vody z varné konvice. Pak už jsme vyjeli směr New Norfolk, kde jsme si prohlídli budovy, ve kterých se sušil chmel. Říká se jim Oasthouse. Kolem New Norfolku je totiž vžznamná chmelařská a pivovarnická oblast. Bylo dost brzo, proto bylo ještě zavřeno. Další zajímavostí, kterou jsme zjistili na místě, byly sádky lososů a pstruhů Salomon Ponds. I když kiosek, kde se měly prodávat lístky měl být otevřen, nebyl a tak jsme využili vedlejšího vchodu, kde byla pokladnička, kam se měly hodit $3. Přes kiosek to stálo $6. Byla jsem zlobivá a dala jsem tam jen jeden dolar. Uvnitř byly nádrže, asi 6 a v nich plavalo asi 200 ryb v každé. Zrovna byla doba snídaně a ošetřovatel jim do vody házel rybí granule a to pak byl fofr. Na hladině se to plácalo rybama, jak se snažily urvat co nejvíc, kradly si granule z rybích úst. Bylo to hejno jako blázen. Po dovolení jsme si pár granulí vzali a krmili ryby taky. Na hladině moc dlouho nezůstaly. Ty granule, myslím. Dokonce jsme viděli pstruzí jikry, které byly velké skoro jako antiperle. Pár z nich bylo žlutých. Ty byly mrtvé a bylo potřeba je vybrat, aby nechytly plíseň a nenakazily ty zdravé.

Tím začala dnešní zvířecí stezka.

Občas nevíme, v které zemi se zrovna nacházíme, když projíždíme obcemi Bagdád nebo na mapě jsme objevili Jeruzalém nebo Jericho.

Do národního parku Mt. Field NP jsme dojeli po 10,00 a to se začalo vyjasňovat a slunce vykukovalo za mraky. Pak se udělalo úplně jasno. Jen zima byla pořád.

Nejznámější a taky nekratší stezkou v parku byla stezka k vodopádům Russel Falls. Šli jsme asi 10 minut po cestě a vedle cesty jsme viděli vyplašenou vačici (Common Brushtail possum) v díře stromu, ta na nás koukala velkýma tmavýma kukadlama. Vyfotili jsme si jí a pokračovali k vodopádu. Došlo na focení a pak na další procházku k vodopádům nad Russlovými. Ty se jmenují Horseshoe Falls (Podkova), podle toho, že voda teče po stranách a opravdu to vypadá jako podkova. Cesta vedla kolem potoku, takže jsme měli oči na šťopkách, jestli neuvidíme ptakopyska, který se tu vysskytuje. Ale nenašli.

V recepci jsme viděli ptakopyska aspoň vycpaného, ale doporučili nám dojet k jezeru Lake Dobson, kde při hezkém počasí v mělkých vodách jezera ptakopyskové jsou. Hezky bylo, tak jsme jeli.

Cesta byla hliněná, takže nic moc pro Milouše a 16km bylo náročných. Na konci cesty bylo jezero Dobson a na něm led a sníh. Šli jsme kolem jezera na procházku, cucali jsme rampouchy, vyzkoušeli pevnost ledu. Nejdřív kamenem a pak i vlastní nohou a ptakopyskové nikde. Asi zrovna spali.

Cestou zpátky jsme ale viděli místní zvířátko kunovec tečkovaný (Spotted tail quoll), ale dřív než jsme ho stihli vyfotit, tak zdrhnul.

Pak se na nás ale trošičku usmálo štěstí. Zastavili jsme u jednoho rybníka, protože jsem si tu krajinu kolem zrcadlící se v rybníku chtěla vyfotit. Kolem projelo auto. Chlapík nám řekl, že za mostem vpravo viděl ptakopyska. Rychle jsme naskákali do Milouše a přejeli most. Kus jsme se vraceli pěšky, ale zahlídli jsme spíš než ptakpyska, zvlněnou hladinu od něj. Aspoň důkaz toho, že žijí ve volné přírodě. Zdrhnul než jsme si ho stihli vyfotit.

Asi o 600m dál jsme dojeil na křižovatku a z jedné pastviny právě vycházelo stádo krav na dojení. Ty měly přednost, tak jsme zastavili a čekali až všechny přejdou. Bylo jich hodně a všechny šly kolem našeho auta, koukali na nás a měli obrovská vemena. Asi po 5 minutách se objevila poslední kráva a my se mohli pohnout z místa. Šly po silnici a celý průvod byl dlouhý dobrých 250m. A nechávali za sebou hnědé značky.

Cestou do národního parku Cradle Mt. NP jsme už jen zastavili na nákup nejnutnějšího a já potřebovala kredit do mobilu. Vodafone ale nikde neměli, asi proto, že tu ani není signál. Přes cestu nám přeletěl krásný, velký orel.to už jsme si mysleli, že zvířatům bude pro dnešek konec.

Michal z dnešních zvířecích dobrodružství už začal mít vidiny a spletl si kámen s medvědem.

Neměli jsme zjištěné ubytování, tk jsme se na prvním obydleném míste u cesty zeptai na cenu noclehu. $30 pro nás bylo víc než dost a tak jsme popojeli pár kilometrů dál, kde měl být karavan park s kabinami. Ten tam sice byl, ale nebyli tam majitelé, kteří by nás ubytovali a tak jsme utřeli. Když jsme po chvíli čekání odcházeli k autu, u vchodu stál klokan a hledal něco k jídlu. Markéta s sebou už týden vozí chleba a tak jsme mu ho dali. A šmakoval mu. Nechal se krmit z blízkosti.

Nezbávalo nám než jet buď zpátky a nebo zjistit situaci v jiném hotelu v Derwent Bridge. Ten stál hned na křižovatce, pár kilometrů od místa, kde jsme stáli.Michal a Zuzka dosáhli celkové ceny $115 za pokoj se 3 postelemi, 1 přitýlkou, snídaní, TV a nastal okamžik rozhodnutí. Cenově to vycházelo na cca $29. Já s Markétou jsme byly za ten první, Slováci za ten druhý a přišlo na řadu střihání. U toho jsme se neshodli jestli to bude 1, 2, 3 nebo 1, 2, 3, teď a tak jsme házeli mincí.já měla hlavu, Michal zvíře. Napoprvé mu mince z ruky upadla, ale než spadla byla tam hlava. Tu jsem viděla jen já. Na podruhé spadlo zvíře, takže jsme zůstali na místě. Snídaně je od 8,00, čímž ztrácíme čas, protože jsme si mysleli, že v 8,00 už budeme na procházce kolem jezera Lake St.Claire.

Pokojík je malý, ale má topení, 3 postele a přistýlku. Chvilku po našem vpádu se pokoj změnil v trampskou chatku. Všichni jsme otevřeli konzervy, vařili instantní polívky a nudle nebo jedli chleba se sýrem. A ten binec. Ráno ale všechno uklidíme. Manželskou postel jsme zabraly my.

Zítra máme v plánu asi toto: procházka kolem jezera St. Claire, další procházka do Franklin-Gordon Wild Rivers NP k hoře Frechman´s Cap, dojet do města Queenstown a do Strahanu.

V tasmánii se platí za vstup do národních parků. Tasmánie je s vyjímkami jeden park vedle druhého, takže jimi musíme projíždět ať chceme nebo ne. Vstup do 1 parku na 1 den je $10 nebo nabízejí permanentku na včechny parky za $33 na 2 měsíce. Když jsme byli u Russel Falls, jednu permanentku jsme si zakoupili, abychom NP podporovali.

Dneska bylo celý den krásně, sluníčko svítilo, teplotu nedokážu odhadnout, ale teplo nebylo. Dokonce se nám kouřilo od hub. Na zítřek hlásí pár sprch, ale jinak by snad mělo být jen pod mrakem. Markéta kdesi vyčetla (pořád jen čte a neví kde to četla, tipla bych si, že v Lonely Planet), že v NP na západě 8 dnů z 10 je zataženo a 7 dnů z 10 prší, slunce svítí 1 den z 10, takže máme velkou pravděpodobnost, že bude pršet. Bylo by hezké, že by počasí udělalo výjimku a i když bylo hezky dneska, zítra by mohlo být znovu.

Dneska jsem zjistila, jak se jmenuje ten živočich z Port Arthur. Je to Tasmanian Pademelon, něco jako Tasmánský klokánek.

Tasmánie je mrňavá, takže podle toho vypadají i ujeté kilometry. Dnes to bylo 304km.

Jedna veselá příhoda. Když jsme hledali bydlení, volali jsme na telefonní čísla, které byly vyvěšené na majitele kempu. Volal Michal a představil se tímto způsobem „Hello, my name is Michael and I´m looking for a job.!“ (Dobrý den, jmenuji se Michal a hledám práci.) Trochu se sekl, chtěl říct „… I´m looking for an accommodation.! (… hledám ubytování.). Smály jsme se se Zuzkou, až jsme se za břicha popadaly. A co Michal? Zachoval si klidnou a vážnou tvář až do konce hovoru.

A když jsme u toho Michala, tady jsou historky s jeho náměsíčněním. Většinou se mu prý něco zdá, když začíná pracovat na novém místě. Když byli v Americe, pracovali v zábavním parku, Michal u kolotoče, kde pomáhal lidem ze sedaček na konci jízdy. V noci pak vykopával Zuzku z postele a říkal: „Konec jízdy, konec jízdy, vystupte.“ Když ho Zuzka probudila a on se probral povídá: „Aha, to jsi ty, já myslel, že jsi velká, tlustá, černoška.“ Druhá historka je taky z USA. To už zase dělali v Burger King, kde měli přístroj na pečení burgrů na stěně. V noci najednou Michal vystřelil ve spánku z postele, běžel do roku místnosti, vrazil do stěny plnou silou, sesul se na zem a usnul. Zuzka se probudila, protože to byla hrozná rána, běžela k němu, protože se bála, že se mu něco stalo, třeba otřes mozku, probudila ho, odvedla do postele a vyslechla si, že se mu zdálo, že do opékače burgerů se zachytilo malé dítě a on ho běžel zachraňovat. No a my jenomdoufáme, že se mu nebude zdát něco divokého dneska v noci. V pokoji není moc místa.

V televizi tu běží reklama na tasmánské rádio a normální lidé z ulice říkají proč poslouchají právě onu stanici. Jedna z těch lidí je paní informátorka a organizátorka z infocentra v Hobartu.

33. den, 3.7.2003, úterý

Trasa:                    Port Arthur – Richmond – Hobart - Oatlands

Najeto km:              176km (celkem 10967km )

Ráno jsme se probudili v teplém pokoji, ale venku vládlo zamračené nebe. Po snídani jsme šli doprohlídnout Port Arthur, každý začal tam, kde včera skončil. Do areálu jsme se chtěli dostat zadním vchodem, ale ten byl zamčený a tak jsme obešli hotel a byli jsme tam. Kdybychom o zadním vchodu věděli včera asi bychom si ani lístky kupovat nemuseli.

Pak jsem si vzpomněla, že jsme nezavolali do čokoládovny a nepřebookovali prohlídku. Když jsem uviděla Slováky, řekla jsem jim to a oni mi oznámili, že se právě dost hodně pohádali s Markétou. Tím se na čokoládovnu zapomnělo. Celé mi to přetlumočili. Nebyla jsem naštěstí u toho, ale prý to bylo hustý. Markéta prý v sobě zlobu držela už od doby co jsme se rozhodli, že nepojedeme do Cairnes. Zuzka řekla, že všechny Čechy co zná, nechtějí diskutovat o problémech, další co jsme dostali vyčteno bylo, že když jsme si stanovili budíček např. na 6,30, tak v 6,35 už jsme stepovali u auta a chudák Michal se nemohl dospat, protože jsme hrozně chvátaly. Ale to, že se nemohl dospat není náš problém, měl si nařídit budíka tak, aby ve stanovený čas už byl dospalý. No nic.

V 10,30 jsme měli sraz u auta. Od 9,30 byla prohlídka s průvodce, na kterou jsem chtěla jít, ale když jsem se podívala na hodinky, už bylo pozdě a já neměla všechno projité a vyfocené. U auta jsem se sešla jen se Slováky a když se Markéta do 10,40 neukázala, nechali jsem jí vzkaz, že jdeme na projížďku lodí, na kterou jsme původně kvůli času neměli jít. U lodě jsem se s ní samozřejmě potkali. Tam jsem dostala druhou verzi hádky. Úplně rozdílnou.

Z lodi jsme viděli ostrov Isle of Dead, kde jsou pohřbeni všichni mrtví z Ort Arthur, jak vězni, tak normální lidé. Všichni na jednom místě. Druhý ostrov co jsme viděli, byl původně používán jako věznice pro nezletilé. Plavba trvala asi 30 minut a pak už jsme běželi k autu. Kolem cest na travnatých plochách se pásli divocí králíci, bylo jich na jednom místě asi 10 a všichni na nás vystrkovali bílé prdelky.

V roce 1996 se stala v Port Arthuru velká tragédie. Nějaký maniak tam postřílel 35 lidí. Teď je tam na jejich památku postaven pomníček.

Protože už jsme tak jako tak byli ve skluzu a čokoládovnu bysme stejně nestihli, jeli jsme se podívat ještě na 4 místní atrakce v Tasman National Parku – The Remarkable cave, The Devil´s kitchen, Devil´s Ark a blow hole. Ta jako první z těchto děr konečně fungovala a voda byla opravdu pod tlakem hnána dlouhým tunelem a na konci se roztříštila o skálu.

V Tasmánii jsou kolem silnic místo mrtvých klokanů, mrtví zajíci, ti živočichové, co jsme včera viděly u hostelu a dokonce jsme viděli jednoho tasmánského čerta. Také bohužel mrtvého.

Stejně jako jsou v Austrálii značky „Pozor klokani nebo koaly“ tady mají „Pozor tasmánský čert“.

Do Richmondu jsme dojeli ve 3,00 a hned na nás zaútočily kachny a husy a Markéta nelenila a začala jim dávat starý chleba. Všechny k ní natahovaly krky. Vyfotili jsme si nejstarší most v Austrálii. Docela jsem si rvali vlasy, protože jsme si ho nevyfotili včera, kdy bylo hezky. Ale nedalo se už nic dělat.

Prošli jsme se kolem kousku řeky a zamířili do oné pekárny, ve které si Markéta včera koupila malinový koláček. Kromě pekárny jsme našli úplně úžasný obchůdek. Jen a pouze sladkosti všeho druhu – zmrzlina, čokoláda, lízátka, nugát, bonbóny, cokoliv v čokoládě, gumový blbostičky, prostě všechno, na co si člověk vzpomene. Pak tam taky měli slaný oříšky, ale v minimálním množství. V pekárně jsme si koupily kmínový chleba a další vychytávky.

Zuzka zrovna řešila problém neostřícího foťáku a byla tak zpruzená, že nemůže fotit, že se ani nekochala okolím.

V autě jsme odhadli kam ještě dojedeme a Oatlands bylo místo vhodně jak po stránce historické, tak po stránce levného ubytování a výhodné pozice pro zítřejší pokračování. Cadbury jsme už úplně vypustili s hlav.

Z Port Arthur do Oatlands jsme jeli úžasnou krajinou, podobnou krajině ve Skotsku nebo v Irsku. Kopečky, všechno zelené, ale svěže zelené, na pastvinách se pásly ovce a krávy. Na jednom takovém kopečku bez stromů, byl vyhrazen pruh a na něm si pošmakovaly ovce na trávě. Vypadalo to jak zelená látka s bílými puntíky. Ten pruh měl úplně jinou barvu než okolní tráva, jak jí ovce vyžraly.

V Oatlands je starý mlýn Callington Mill a měl tam být hostel za $14 na osobu. Jinak je to malé městečko.

Do Oatlands jsme dojeli v 5,00 a onen hostel byl už 2 roky zavřený, místo na které nás potom dovedl jeden místní občan bylo také zavřené a tak nám zbyly 2 možnosti. Buď zůstat v jednom z místních hotelů nebo se vrátit do Hobartu nebo do jiného většího města, kde by měli hostel. Dohodli jsme se na New Norfolku, který je 90km daleko, ale když už jsme byli v Oatlands, dojeli jsme se podívat k mlýnu. Ten byl osvícený a kupodivu byl i otevřený, i když už dávno byla tma. Vylezli jsme nahoru, vyfotili se u světla, jak děláme ksichty a než jsme vyjeli, Markéta s Michalem se ještě pro jistotu došli zeptat do vedlejší hospody, jestli by nevěděli o levném ubytování v místě.

V tuhle chvíli se už zase bavili a ta tam byla dopolední hádka.

Byli tam dost dlouho a když se vrátili, oznámili nám, že chtějí $60 za osobu. Chvíli nás v tom nechali a pak z nich vylezlo, že nás ubytují v hotelu i s peřinami za $15 za hlavu. S radostí jsme vytáhli bágly z Milouše a hurá do tepla. Součástí hotelu byla i již zmíněná hospoda, kde jsme se usadili a plánovali, psali, pili, jedli a hráli kostky. Každý jsme vypili 3 piva, Zuzka 4, ale když jsme chtěli velký pivo, nalil nám ještě menší skleničku, než se u nás používá na malý pivo. Bylo to asi 2dcl, tak proto to do nás tak padalo. Zuzka se trochu picla a zkoušela nové typy házení kostek a neustále je hledala pod stolem na zemi.

Hotel se jmenuje Midlands Hotel anormálně se tu platí za noc $35-45. Dostali jsme asi lepší cenu, protože je zima a není sezóna, takže tu jsou rádi asi za každého hosta. Navíc předpokládají, že si každý host dá v hospodě jídlo (mimochodem ohromný porce) nebo minimálně pivo. Byli jsme přejedení z Richmondu a nic si nedali, jen Zuzka spořádala  hranolky. I na mě po pifku v hospodě na mě přišla chuť něco sníst. Ne hlad, ale jen chuť. V menu měli kuřecí polévku s kukuřicí a rajčatovou. Objednala jsem si tu kuřecí, ale za chvíli přišel sám kuchař, že má jen dýňovou. Tu jsem nechtěl a nakonec jsem ještě ušetřila a nepřibrala.

Když jsme pak doběhli do pokoje, všichni jsme se hrnuli k taškám s jídlem, protože nám už vyhládlo. Máme dokonce TV na pokoji a volové Markéta, Zuzka a Michal stáli před televizí a jedli. Nemohli si k tomu ani sednout, aby jim něco neuteklo. V pokoji byla docela zima, ale Michal zajistil topení, které moc netopilo, ale lepší než nic.

V hospodě bylo dost lidí a dost nám jich přišlo divných nebo lehce postižených

Plán na zítra – New Norfolk, Russel Falls a Cradle Mountains NP. Musíme si koupit permanentku do národních parků, abychom nedostali pokutu.

Najeli jsem 176km.

32. den, 2.7.2003, středa

Trasa:                    Hobart – Cadbury – Richmond – Port Arthur

Najeto km:              191km (celkem 10791km )

Ráno jsme se probudili do slunečného dne, na nebi bylo jen pár mráčku. Zuzka s Michalem se včera rozhodli, že do pivovaru nepůjdou a místo toho si prohlídnou město. My jsme je po prohlídce v pivovaře měly vyzvednout ve městě. Ráno mi ale došlo, že po ochutnávce asi nebudu schopná řídit a tak jsem to přednesla. Zuzčina reakce mě dost překvapila, protože na to odpověděla, že kvůli našemu odvozu a vyzvednutí ztratí 1/2 hodiny a že si nestihne město prohlídnout. Tak jsem se smířila s tím, že si holt pifko v pivovaru neochutnám. Překvapivě zase změnila náor, takže nás k pivovaru nakonec dovezli a omluvila se. K pivovaru to bylo asi 15 minut z města.

U pivovaru stál autobus plný turistů a už jsme si říkaly, že nebude volno a další prohlídka byla až v jednu. Naštěstí měli vlastního průvodce, tak jsme zakoupily lupeny a před tím než vše začalo, jsme si prohlídli pár fotek z historie. Po krátké bezpečnostní přednášce a vyfasování žluté svítivé vesty a brýlí, jsme vyrazili na prohlídku (vypadaly jsme opravdu přitažlivě). Pivovar se jmenuje Cascade podle místa, kde stojí. Nad Hobartem a pivovarem se tyčí hora Mt. Wellington, která včera kvůli mlze nebyla vidět. Zato dneska to bylo žůžo. No a z obou stran hory teče řeka, obě řeky se nad pivovarem spojují a vytvářejí kaskády. Pivovar byl dostaven v roce 1827 a až v roce 1832 bylo vyrobeno první pivo. Kromě piva vyrábějí i limonády, džusy a zázvorové pivo. Z piv tu podle jejich jen mají stout (černé pivo), premium lager (ležák), pale (světlé pivo) a lehké pivo. Vyrábí se ze surovin stejných jako jinde, ale zdálo se ná, že u nás ječmen klíčí délo a tady ho měli v kádích s horkou vodou 24-26 hodin. Potom už byl připraven k sušení a eventuelně upražení. Upražený ječmen se používá na černé pivo, pro barvu a chuť. Kromě ječmene jsme viděli, kde pivo zraje a kde a jak se plní do lahví a sudů. Nakonec jsme dostali pár info o historii a už se těšily na onen moment ochutnávání. Měly jsme nárok na 3 skleničky (asi 1dcl) a vybrat jsme si mohly ze 4 druhů. Vymyslely jsme to tak, že každa si dá po dvou různých pivech a třetí řezaný. Zvládly jsme to během 1/2 hodiny a docela jsme to cítily. Pivo nebylo špatný, ale Český je Český.

Pak už jsme šly čekat na Slováky a Milouše. To je jméno, které jsme dneska vymysleli pro naše autíčko. Navíc, dneska má svátek Berta a my s ní bohužel nemůžeme být.

Než jsme se Zuzky a Michala dočkaly, projel kolem nás cyklista, kterého jsme se pokoušely stopovat, ale bohužel neměl místo.

Po příjezdu jsme se naskládaly dozadu, mezi námi batohy, za námi jídlo, svetry apod. a ujížděli jsme směrem nahoru na horu Mt. Wellington, kde svítilo slunce a čekal nás úžasný výhled na Hobart. Cestou jsme projížděli mraky, které se tam zapomněly. Hora měří 1270m nad mořem a moře bylo hned pod námi, takže nám zaléhaly ouška. A co víc! Byl tam sníh!!! Bylo krásně jasno a sníh byl překvapivě bílý a studený. Paráda. Bylo to poprvé po 9 měsících co jsme viděli sníh.

Dál jsme jeli skrz Hobart do čokoládovny Cadbury´s na prohlídku, která se koná každou půl hodinu. N jednom kruhovém objezdu se řidič cigáně Michal nepodíval do prava, jestli něco jede a následoval auto před námi. V tu chvíli jsme se všechny tři lekly, protože z prava do nás vjíždělo auto. A Michal ho neviděl. Naštěstí kruhák byl malý, auto jelo pomalu a stihlo zabrzdit a nic se nestalo. Ale hrklo v nás pěkně. Kdyby se s autem něco stalo, tak bychom Europcar zaplatili $2500, protože jsme si nenavýšili cenu o $22 na den jako připojištění. Kdybychom zaplatili víc, tak bysme v případě poškození auta platili jen $330.

Do Cadbury, tak se jmenuje město, kde čokoládovna stojí (překvapivě) jsme dojeli těsně před druhou hodinou, kdy měla začít další prohlídka. Ale… Když jsme přišli na recepci, paní nám řekla, že poslední prohlídka byla v 1,60 a už nám nemůže pomoci. Když jsme se mrkly na leták, opravdu tam bylo napsáno to, co říkala. Ostatní termíny jsou jen po zamluvení třeba zájezdu. No tak jsme utřeli, ale aspoň nám jako útěchu dala čokoládové bonbóny. Doporučila nám ,abychom si túru zamluvili a tak jsme s Markétou rozhodly (bez Slováků, ti už byli venku), že dnes dojedem do Richmondu, tam přespíme a ráno dojedeme na čokoládu a zamluvili první ranní prohlídku.

Jenže, jako obvykle, Zuzce se nápad nelíbil a měla důvody – že ztratíme 1/2 dne (i s 1,5 hodinovou cestou), budeme se zbytečně vracet atd. Nechtěly jsme se dohadovat nebo někoho přemlouvat a tak jsme radši řekly, že Cadbury´s oželíme. Markéta ale neopomněla pronést pár poznámek polohlasem, ale tak aby to vpředu sedící slyšeli. Jak např., že jí babička na zahradě čokoládovnu nepostaví…

Do Richmondu jsme jeli půl hodiny a Zuzka přišla s nápadem, že dneska Rochmondem jen projedeme, dojedeme do Port Arthur, projdeme část vězení, přespíme tam, ráno doprohlídneme vězení, pojedeme přes Richmond do Cadbury´s a dál do národních parků.

Už jsme se nechtěly dohadovat, tak jsme s tím mlčky souhlasily. V Richmondu jsme na pár minut zastavili, došla jsem si koupit něco na zub a Markéta našla prý nejlepší pekárnu v Austrálii a vrátila se celá upatlaná od malin.

Přejeli jsme nejstarší most v Austrálii a do Port Arthur jsme dojeli za hodinu ve 4,10. Měli jsme ještě chvilku času na prohlídku historické vězeňské vesnice. Slečna na info nám zjistila cenu za kabinu v karavan parku a když jsme slyšeli, že mají jen luxusní kabinu za $110 na noc, podle našeho výrazu pochopila, že by měla zjistit cenu ještě v hostelu. Tam to bylo $21,50 za osobu a majitelka měla být na místě za hodinu.

Koupili jsme si lístek na dva dny, ve kterém byla zahrnutá prohlídka, povídání a výlet lodí. Měli jsme asi hodinu do zavíračky a tak jsme se rozprchli. V tu chvíli se zatáhlo a začalo mrholit a zároveň se stmívat. Stihla jsem obejít a přečíst půlku – kostel, pár obytných domů, staré vězení, zahrady atd., na zítřek mi zbývá věznice, ředitelství, nemocnice a focení. Doufám, že bude hezky.

Když jsme procházela staré vězení, kde byly cely, zašla jsem do jedné z uliček. Tam byly cely v expozici, aby návštěvníci viděli, jak vězni bydleli a jedna cela byla zasklená, ale nebylo nic vidět. Tak jsem se ke sklu přiblížila a ve chvíli, kdy si moje oči zvykly na tmu a viděli v šeru, jsem málem dostala infarkt. V temné cele seděla na židli figurína vězně a já jsme se tak strašně lekla, protože jsem si myslela, že tam sedí živá postava. Fuj.

Pak jsme jeli do hostelu, který jsme našli, ale museli jsme se trochu vracet a ve tmě se hledal blbě. Nebyli jsme si jistí, jestli je to ten barák nebo ne a tak Zuzka vyběhla zjistit co a jak. Vrátila se asi po 10 minutách. Měla následující zprávy: 1. Paní majitelka je střelená nebo na drogách nebo obojí, 2. Cena je $21,50, 3. Měli jsme 2 možnosti na spaní – buď já s Markétou ve velkém holčičím pokoji s dalšíma holkama a oni 2 v samostatném pokoji se 4 postelemi nebo všichni 4 v onom malém pokoji se 4 postelemi, 4. Byla by tu možná sleva pokud budem všichni v malém pokoji. Pak Michal asi 5 minut manévroval s Miloušem kvůli parkování, buď se to nelíbilo Zuzce nebo jemu nebo mě. Šli jsme se ubytovat a paní byla opravdu asi trochu blázen a dala nám slevu $2,50 na osobu. Takže jsme spali v jednom pokoji za $19.

V pokoji jsme si rozebrali postele, Markéta šla prát, Michal do sprchy a my se Zuzkou čekaly v pokoji. Po Michalovi jsem se šla odmočit já a pak k TV, kde dávali domácí video a nějakou srandovní šou, u obou jsme se strašně nasmáli.

Zítřejší plán není jistý na 100%, jsou tu opět 2 možnosti.

1. Ráno zůstat v Port Arthur, dokončit prohlídku, v 10,30 odjet do Richmondu na most, dojet do Cadbury´s na čokoládu na poslední prohlídku a pokračovat do národního parku nebo

2. Dopoledne být v Port Arthur, stihnout v 11,00 loď, dojít do jeskyní a do Tasman NP, pak popojet odpoledne do Richmondu, přespat v Hobartu a až další den ráno jít do čokoládovny.

To se asi rozhodne zase až ráno. Musíme zavolat do Cadbury´s a přehodit si termín prohlídky. Vstáváme asi v 7,30.

Milouš žere mnohem míň než Berta, ale je v něm málo místa a neveze takovou váhu. Docela se tam mačkáme. Kilometrů jsme dneska ujeli 191.

Markéta šla dát prádlo do pračky a u vyhozených pytlů s odpadky za dveřmi našla živočicha. Nevíme co to bylo, ale vypadalo to jako klokan, krysa, posum nebo wombat. A než jsem doběhla pro foťák, vzalo to nohy na ramena. Bylo to veliký asi jako králík.

Máme s Markétou problémek. Dost často myslíme na stejné věci a jedna z nás to vždycky vypustí z pusy a druhá řekne, že na to zrovna v tu chvíli myslela. Např. psala jsem o tom živočichovi do deníčku a ona o tom nevěděla. Najednou pronese „A nemohl by to být druh posuma?“ nebo… Dneska jsem při jízdě koukala na ukazatel benzínu a řekla jsem, že jsem ještě moc neprojeli. Ona na to, že o tom před 2 minutama myslela taky. Nebo jedeme v Bertě a já jsem vymýšlela jaký auto by si Peter mohl koupit v práci a vymyslela jsem džípa. A za minutu na to Markéta řekla „Dobrý by bylo kdyby si Peter koupil džípa.“ A já o tom ani necekla. Chápete to? A tak je to pořád. Asi jsme spolu už moc dlouho.

31. den, 1.7.2003, úterý

Trasa:                    Melbourne – Hobart (Tasmánie)

Najeto km:              55km (celkem 10600km ) – pokud se nepočítají naletěný km :o)

Vstávání v 5,30 bylo kruté, protože jsme včera kecali asi do 1,00 ráno. Zuzka dopíjela víno, aby se tam za ten týden nezkazilo. Strašně jsme se nasmáli, skoro jsme u toho brečeli, když Michal dělal cigáně (on ho ani dělat nemusel, on tak stejně vypadá) a Zuzka vyprávěla příhodu jak pekla banánovú tortu.

To bylo tak. Když jí bylo asi 9 let, tak si listovala recepty a narazila na Banánovú tortu. Potřebovala jeden banán, dvě vajíčka, dvě misky mléka a jednu chlupatou misku. Všechno kromě poslední ingredience si připravila, ale nevěděla, kde vzít chlupatou misku. Nakonec jí kamarádka sehnala kousek kožíšku, kterým misku vyložila a začala číst postup, aby tortu dokončila a mohla dát péct. Postup zněl: Do chlupaté misky nalijte 2 misky mléka a třete až bude vlhká. Když třela a třela a stále se nic nedělo, bylo jí to zase divné a radši nefungující recept odložila. Dočetla ale recept až do konce. Ten pokračoval: … potom vložte banán a vhoďte dvě vejce. Až o pár let jí to celé došlo. Kdosi přinesl recept rodičům, kteří ho automaticky založili do sešitu. Zuzka si zrovna vybrala tento a nefungoval.

Ráno jsme v rychlosti docpaly věci do báglu a nasedli do auta. Po minuté jízdy si Markéta vzpomněla, že si nemá náušnice, tak jsme se ještě vraceli.

Na letišti jsme byly kolem 6,30, měly jsme víc jak 2 hodiny času. Daly jsme si kafe, došly na záchod, na info mi vytiskli aktuální itinerář a asi hodinu a půl předem jsme se došly nahlásit a pak vyčkávali v poloze sedící.

Virgin Blue je letecká společnost se kterou jsme letěly. Je nejlevnější v celé Austrálii. Rezervace fungují jen přes internet nebo telefonem, platba kartou. Jako potvrzení  přijde emailem itinerář cesty s čárovým kódem a číselným kódem. Nehrajou si na letenky, prostě na letišti sejmou onen kód a můžete letět. K identifikaci chtějí jen řidičák, pas nebo „občanku“ (ID). Protože je to barterová společnost, je možné, že změní časy letů, což se nám i stalo. Na palubě nepodávají občerstvení, kdo má hlad nebo chuť může si koupit za svoje.

Cesta do Hobartu, kde bylo 10°C, trvala asi hodinu, jak už jsem psala, občerstvení se konalo jen za dolary a ceny nebyly ani tak přemrštěné.

Měli jsme legrační posádku. Hlava letušek, letušák Fabian, zpočátku mluvil sice anglicky, ale s italským přízvukem a myslely jsme si, že je opravdu Ital. Dokonce se představil jako Fabrizio. Navíc ještě házel vtípky do placu, při demonstraci ale zvážněl a stal se z něho normální Ozík. A dost dobře vypadal.

Při odbavování v Melbourne se to opět neobešlo bez otevírání batohů. Na otázku, jestli máme v batohu zápalky, zapalovač nebo plyn, Markéta okamžitě zavrtěla hlavou, že ne a já suverénně pronesla, že vezeme vařič, ale bez bomby. Dostala jsem vynadáno a Markéta musela vařič z batohu vyndat ke kontrole. Vařič byl v pohodě, ale v krabičce byly dvoje sirky, které jsme musely vyndat a vzít je s sebou. Jednu sirku (ještě z Čech) jsme daly tomu našemu odbavovateli na památku. Jako ID jsme mu daly pasy, kde si na fotkách nejsme ani trochu podobné, protože jsou asi 10 let staré. Já na fotce mám krátké vlasy.

Na letišti jsme přistáli asi s 10-ti minutovým zpožděním. Je sem zákaz vození ovoce a řezaných květin. U vchodu stojí ochranka se psem (bígl) a ten očuchává batohy a tašky. A Markétu zastavil a Markéta zase musela otevírat batoh. Vezla sýr a chleba, to bylo v pohodě, ale je možně, že v batohu zůstal jablečný odér.

Pak už jsme se nahrnuly k desce Delta Europcar a chtěly jsme vyzvednout auto. Doufaly jsme, že půjde vyzvednout dřív. Slečna koukala jak blázen a pak nás upozornila, že auto vyzvedáváme až ve městě. Nezbývalo nám, než si zaplatit cestu do Hobartu shuttle busem. Ten nás každou stál $9 a to je to jen 15km. dovezl nás ale až k Europcar.

Zaměstnanec byl ochotný, auto už bylo připravené a dokonce nebyl problém s prodloužením o 2 dny. Pak mě ale napadlo, že musíme stejně do města na info, mrknout se, co bysme měli vidět a tak jsme si s jeho dovolením nechaly bágl a batohy u něj.

U info byla tak ochotná paní (z Nového Zélandu), která nám naplánovala celý týden, sehnala ubytování na dnešní noc a kdybychom tu byli 2 měsíce, naplánovala by i to. Dala nám na všechno brožury a to jak se domluvíme se Zuzkou a Michalem už nechala na nás.

Z informací jsme se šly projít po starší části města na Salamanca Place a do historického přístavu.

Ve 3,00 jsme vyzvedly auto, naložily věci, sebe a vyjely. A to byla paráda. Úplně něco jiného než Berta. Tiché, rychlé, nízké, malé, třídvéřové autíčko. Musím si ale zvyknout, protože spojka zabírá jinak než Bertina.

Slováci přilítali až kolem 6,00, ale my už jsme mířily na letiště. Po cestě jsme zahnuly do …. Village, kde měly být historické budovy. Nic jsme ale nenašly a tak jsme se jen tak projely. A tam, úplně na konci, to bylo. Pevnost s výhledem na Hobart. Nebylo ale moc vidět, protože bylo pod mrakem a šero. Trochu jsme se prošly a pak už opravdu jely na letiště, kde jsme při čekání pročítaly průvodce, abychom věděly něco navíc a mohly se rozhodnout kam pojedeme. Vyšlo to tak, že paní nám doporučila to, co opravdu stojí za to vidět.

Počasí bylo studené, pod mrakem a jen 8°C. celý týden má být maximálně 10 stupňů, takže jsme udělali dobře, že budeme bydlet v hostelech nebo v karavan parcích v kabinách.

Slováci přiletěli po 6,00, zaplatili jsme parkovné a jeli do hostelu v Hobartu.

Máme přesně 6 dní na celou Tasmánii, která je velká asi jako Slovensko a má asi 470 tisíc obyvatel. Když jsem vyjely z letiště, šinula jsem si to po silnici směrem k Hobartu, ale šikula jsem si nezapnula světla a strašně jsem se divila, že toho moc nevidím.

Hostel Narrara byl kousek od centra, v tomto ročním období poloprázdný, čistý, s horkou sprchou a přístupem na net zdarma. Když jsme k němu přijeli, parkování bylo přímo před barákem, mě se ovšem nedařilo rozjetí na ruční brzdu do kopce, takže na poslední minutu jsem si to s Michalem vyměnili.

Slováci šli do města na procházku a na jídlo a když se vrátili diskutovali jsme o tom co zítra. Moc jsme toho neprodiskutovali, protože Markéta usnula a tak si Slováci aspoň prohlídli návrhy výletů. Vypadá to tak, že vstáváme v 8,00 hodin, pojedeme do pivovaru Cascade, kde první prohlídka začíná v 9,30, pak na prohlídku do čokoládovny Cadbury´s a na výlet do Richmondu. Zuzka kvůli procházce po Hobartu oželí pivovar. Jak to tak vypadá, budeme zítra spát taky tady. Ale všechno se může ještě změnit. Poslední slovo padne ráno.

Dala jsem všem za úkol vymyslet jméno pro auto. Návrh č. 1 od Markéty je Karel. No… Jinak je to Mitsubishi Mirage, skoro úplně nový, měl najeto 36160km, má stříbrnou barvu a je takovej maličkej oproti Bertě. Ale co je malý, to je hezký a taky šikovný.

Berta si vzala týden dovolený a je v Melbourne, odpočívá a čeká až přijedeme.Při dnešním popojíždění se kilometry posunuly o 55km. 

30. den, 30.6.2003, pondělí

Trasa:                      Sunbury – Ballarat – Sovereign Hill - Sunbury

Najeto km:                cca 300km (celkem 10545km )

Brzo ráno se Fudge rozhodl, že bude jíst a začal hrabošit ve své misce. Vchod do místnosti se žrádlem a záchodkem je přímo v rovině s mojí hlavou, takže jsem to měla z první ruky. Asi o hodinu později se přihlásila příroda a Fudge si došel na velkou a z místnosti se linul nelibý odér. Vyřešila jsem to hlavou pod peřinou.

Vstala jsem jako první, ostatní se postupně probírali a vylézali ze svých vyhřátých úkrytů.

Russ i Yvonne se sprchovali až ráno, protože jsem jim asi vyplácali všechnu vodu včera večer.

Dojedli jsme zásoby, které byly uchované v autě, aby tam nezůstaly celý týden co budeme pryč. V 9,00 hodin jsme vyjeli do mlhy, deště a mraků, které nás provázely až do Ballaratu a jeho předměstí Sovereign Hill, kam jsme měli namířeno.

Celý den bylo zataženo a občas zapršelo.

Sovereign Hill je živoucí muzeum městečka v době zlaté horečky se živými herci. Mají tu úplně všechno, dokonce si vyrábí vlastní věci jako talíře na rýžování zlata, svíčky, pečou si vlastní chleba a pečivo.

Vstup jsme platili jako studenti a ušetřili asi $5 (každý) a protože s námi jel Russel a vzal jeho auto, pozvali jsme ho a zaplatili i vstup jemu.

Všechno je oblečeno do dobového kabátu, herci jsou v kostýmech a hrají co by se pravděpodobně odehrávalo ten den před x lety. Doručuje se pošta, platí se daně, jezdí pravidelná doprava atd. strašně se nám líbila vůně ohýnku a starých knih. V městečku pracuje si 600 lidí, 300 z nich jsou normální, placení pracovníci-herci, většinou pracující v obchodech, zbytek jsou dobrovolníci a ti jsou u svých stanovišť a chovají se jako by bylo 30.6.1854. My jsme tam v podstatě navíc, ale zároveň nás zapojují do hry. Dneska bylo všude bláto i tak všichni koníci, herci a ostatní fungovalo jako obvykle.

PO zaplacení jsme vyrazili do města horníků, do čínské čtvrti, k potoku, kde se rýžuje zlato. To jsem si sama vyzkoušela, ale samozřejmě jsem nic nenašla. Pak jsme šli na prohlídku do dolu, kde nebyl průvodce, ale nahraný hlas. Sešli jsme po dlouhých schodech dolů, vyslechly si povídání ve dvou místnostech a pak jsme najednou uslyšeli alarm a v repráku hlas, že máme opustit místnost a vyjít zpátky nahoru. Byl to poplach. Nejdřív jsme si mysleli, že je to nahrané, ale zpátky nás nepustili, ptal se nás jestli jsme neviděli kouř nebo něco zvláštního, omluvil se, rozloučil a doporučil přijít znovu, ale později. Prohlédli jsme si jak lidé dříve žili ve stanech a jednoduchých domcích.

Dalšími atrakcemi byly krámky na hlavní třídě – zlatnictví, pekařství (neodolal jsem listovému těstu s jablky, tzv. apple turnover), tiskárna, pošta, potraviny, fotograf a pak jsme zareagovali na výzvu policisty, který zval na představení jak se láduje puška. Ukazoval pistoli, šavli a pouta, které na mě vyzkoušel. Pronesl, že bohužel nemají vězení, ale vždycky to nějak dopadne. Pokračovali jsme do banky, do apotéky a na projížďku v kočáře kolem městečka. Ve svíčkařství jsme koupili dárek pro Yvonne a potkala jsem tam onoho policistu (už po třetí), který pronesl, že jsem měla štěstí, že mě nezabásnul, protože nemají vězení. Po dotazu proč by mě zavíral, když jsem nic špatného neudělala, neváhal, dal mi pouta a odvedl mě zpátky na hlavní třídu, kde mě připoutal k dřevěnému sloupku a odešel. A já nemohla nic. A začalo trochu poprchávat. Japonští turisté vytahovali foťáky a fotili si chudinku českou holku. Už jsem si chtěla vytáhnout Reflex z batohu a začít si číst. Policista se pak vrátil a chtěl abych se vyplatila 5 librami, dolary nebral. K mé úlevě mě nakonec pustil a já doběhla za ostatními do výrobny talířů na rýžování zlata. Těm bylo úplně jedno, že si mě odvedl policajt a v klidu si prohlíželi, jak se talíře vyrábí. Prohlédli jsme si kostel a Russ koupil lístky na prohlídku druhého dolu. Měli jsme ještě 20 minut do začátku, tak jsme se šli podívat do odlévárny zlata, kde byla každou hodinu předváděčka. To jsme ale nezvládli. Zatím. Prohlédli jsme si aspoň parní stroje, které pumpovali vodu z dolů. Prohlídka dolu trvala asi 20 minut, viděli jsme zlatou žílu, jak jedli pod zemí, jak se do dolu a z dolu dostávali, jak kopali apod. Nakonec, a to se nám líbilo ze všeho nejvíc, jsme nasedli obkročmo na jakýsi vláček, který nás asi 5 minut vezl k východu. Do už byly 2,00 hodiny a o slovo se hlásily žaludky a zima. Ještě před obědem jsme zašli do školy, kde jsme se učili psát, číst a počítat. Od psaní inkoustem a brkem jsem pak celý den měla modré prsty. K obědu v místní hospůdce jsme měly horkou zeleninovou polévku, Russ si dal masový koláč s brkaší. Pak už jsme zamířili a tentokrát stihly lití zlata, já jsem si koupila ještě jeden jablečný koláček a poslala jsem pohledy. Zuzka a Michal se zdrželi ve výrobně sladkostí, tak jsme ještě zalezli do jednoho baráčku, aniž bysme věděli do čeho jdeme bylo to stínové divadýlko. Dětičky seděly vpředu na zemi a rodičové na lavičkách. Já jsem samozřejmě nelenila a přidala jsem se k dětem na zemi a mohla jsem si vystřihnout i koníka!

Před odjezdem jsme ještě zašli do muzea zlata, které bylo v ceně lístku do vesnice. Pak už jsme nabrali směr Sunbury, kde nás čekala večeře.

Celou cestu zase lilo a byla mlha. Yvonne zapekla těstoviny s bílou hořčicovou omáčkou a tuňákem a jako dezert jsme měli čokoládový dort. Jak v Alkronu.

Postupně jsme si v Bertě zabalili, protože zítra letíme na Tasmánii. Většinu věcí budeme mít na sobě, je tam 10°C a zbytek v podstatě jen spodní prádlo a spacák jsme naládovali do jednoho batohu pro 2. To abychom se vešli do auta, které je malé Mitsubishi Mirage se třemi dveřmi.

Pak, taky postupně, jsme mrkli na net a dali si sprchu a zase vyplácali všechnu teplou vodu. Dneska naposledy.

Náš let je v 8,40 ráno a ze Sunbury odjíždíme v 6,00 s Russlem, který musí do práce. Zuzka s Michalem zjistili, že neletí v 1,00 odpoledne, ale až v 5,00 a tak na ně budeme celý den čekat v Hobartu. Mezitím zjistíme spací možnosti na celé Tasmánii, podíváme se, co je zajímavého v Hobartu a vyzvedneme a zaplatíme autíčko. Slováci půjdou zítra na procházku, aby se neváleli doma.

Zpáteční let jsme si změnily na 8.6. v 1,00 po obědě a Slováci ho budou měnit zítra. Taky na 8.6., ale už na 6,40 ráno, my je odvezeme na letiště v Launcestonu a oni pro nás přijedou Bertou na letiště v Melbourne.

Berta zůstane odpočívat v Sunbury a bude nabírat síly na poslední 3 dny cesty.

Dnešní stav Bertina počítadla zůstává nezměněný, ale ujeli jsme asi 300km v Russlově autě, takže i tyhle kilometry připočítáváme k celkovému počtu ujetých kilometrů.

Jo a Markéta začala komunikovat kolem 11,00!!! Ale… Pronesla, že až se vrátíme do Čech, měly bysme si dát od sebe přestávku. Asi na tom něco bude.

Dnešek bude patřit k těm vydařeným. I když nám počasí moc nepřálo. Všem, kteří se chystají k protinožcům, vřele doporučuji.

29. den, 29.6.2003, neděle

Trasa:                    Sunbury – Phillip Island - Sunbury

Najeto km:              361km (celkem 10245km)

Dneska jsme si o dost přispali. Teda vzbudili jsme se dřív než zazvonil budík, ale vstávali jsme v 8,45, Yvonne nám připravila super snídani, dokonce nám namazala a naplnila rolky k obědu. Je o nás víc než dobře postaráno a vůbec si to nezasloužíme.

Zjistili jsme, kde se platí poplatek za silnici, která vede středem Melbourne a v 10,00 jsme vyjeli. Po cestě jsme nakrmili Bertu, aby se po cestě nevztekala

Cesta skrz Melbourne nebyla snadná, ale nakonec jsme to zvládli. Celou noc pršelo a nepřestalo ani ráno. Jak jsme se blížili k Phillip Island, začalo se vyjasňovat a na ostrově už svítilo sluníčko. Phillip Island je asi 150km vzdálený od Melbourne, to je cca 2 hodinky.

Na ostrov vede most. Nemuseli jsme ani čekat ani platit žádný trajekt. Hned v prvním městečku, které se jmenuje San Remo, jsme zavítali do infocentra. Věděli jsme, že můžeme vidět tučňáky a největší kolonii lachtanů na světě a navíc jsme zjistili, že můžeme zajít do reservace koal, do vinařství a do městečka Cowes. Koupili jsme si všichni lístek na průvod tučňáků, který začínal až večer kolem 5,30 a my s Markét ještě vstup na koaly.

Phillip Island je malinkatý ostrůvek – 29km na délku a 9km na šířku, tím pádem tu nebyl problém se vzdálenostmi.

Slováci na nás hodinu čekali, než jsme se vrátily z koal ($6), Zuzka mezitím dopsala deník za 2 předcházející dny. Před tím, než jsme vkročili do reservace, jsme v autě spořádali žemle od Yvonne, které se nedočkali ani oběda. Tímto momentem nás chytla slina a celý den jsme měli na něco chuť.

V reservaci byli divoké koaly, ale mezi stromy byla postavená lávka, která vedla do půlky stromů a my byly v těsné blízkosti s koalami, se dvěma dokonce ani ne metr daleko. Většinou chrněly v korunách eukalyptů, sem tam se podrbaly a jedna požírala listí. Koaly sní cca 500g listí z eukalyptu za den. U lávky jsme viděly asi 5 koal a zbytek byl vysoko na stromech, které vypadali, že mají šedivý nádor na kmenu. Prošly jsme celou reservaci a ve výstupní hale jsme se vyfotily s obrovskou plyšovou koalou.

Další zastávkou byl závodní okruh motorek, nejdřív to vypadalo, že to bude zadarmo, ale za prohlídku kusu silnice vybírali $11 a tak šel jen Michal. Ten přišel dost zklamaný, protože mu ve výhledu na okruh vadily stromy.

Ve městě Cowes, kam jsme zamířili hned po okruhu, nic zajímavého nebylo, ale zbystřily jsme, když jsme uviděly na obchodě nápis „Praha-Coffee Lounge“. To jsme musely mít na fotce a zjistili jsme, že původní majitelé byli z Prahy.

Ve 3,30 byl čas na lachtany. V letních měsících jich na ostrůvcích, které byly vzdáleny 2km!!! může být až 20000 lachtanů, v zimě kolem 2000 lachtanů. 2km jsou ale dost daleko na to, abychom viděli lachtany pouhým okem a na výlet lodí jsme neměli ušetřeno $45. Zbylo nám se podívat dalekohledem za $1. Dalekohled stejně nedohlédl tak daleko, aby lachtani byli vidět pořádně. Náznakem jsme zahlédli, že na jednom ostrůvku je jeden lachtan vedle druhého. Nezdrželi jsme se dlouho a radši popojeli k tučňákům.

Kousek od pláže, na kterou tučňáci vylézají je postaveno centrum pro turisty (suvenýry, info a občerstvení) a lávka, která vede k hledišti! To hledí do moře. Lidé, jako my, kteří tam sedí hodinu dopředu vypadají dost divně, protože hodinu sledují prázdné moře. Dneska večer byla pěkná kosa, ale vydrželi jsme. Tučňáci měli malé zpoždění a nedostanou prémie (hahaha), ale nakonec nezklamali a po skupinkách začali vylézat z moře a nemotorně se valili do trávy a strání kolem. Tam měli vybudované nory. Objevovali se jakoby náhodou, v moři, plavoucí nebyli vidět a s každou vlnou se objevily nové postavičky a v rámci skupiny na sebe čekali.

Jsou to tučňáci malí, nejmenší na světě, dorůstající se 33 cm. Na zádech jsou černí a když plavou, splývají s hladinou a tím pádem je dravci lehce přehlédnou. Zespodu jsou naopak bílí a to zas splývají s oblohou a jsou neviditelní pro žraloky dravé ryby.

V zimě vylézá v průměru 500 tučňáků denně, v létě až 1100. Jsou schopní vydržet v moři a chytat ryby několik týdnů, spí na hladině. Na souš vycházejí na pár dní si odpočinout. Ti, co ráno zamíří zpátky do moře, vstávají 1-2 hodiny před východem slunce.

Největší nepřítel tučňáků je liška, která dokáže zabít 30-40 tučňáků za noc.

Z hlediště jsme se o chvíli přesunuli na lávku, kde jsme byli jen půl metru od pochodujících tučňáků, kteří se snažili najít si nocoviště nebo si bránili svoje teritorium strašným křikem.

Když už jsme mířili k autu, jeden tučňák byl na chodníku a aby mohl v klidu přejít, lidé pro něj vytvořili uličku.

Byl tu přísný zákaz focení a videa, bleskem se totiž tučňákům ničí zrak. Byli jsme svědky, kdy se jeden chlápek snažil ulovit záběr a hlídačka mu nekompromisně vzala kameru a zabalila jí do dvou igeliťáků, aby jí nemohl znovu použít. Aby si návštěvníci odnesli fotku s tučňáky, je v turistickém centru vytvořen foto koutek s lavičkou a umělými pochodujícími tučňáky.

Když jsme se blížili k autu, byla tam značka, která říkala, abychom si zkontrolovali pod autem, kdyby se tam náhodou zatoulal tučňák. Všechno jsme zkontrolovali a nezatoulal. Jediný, kdo se zatoulal, byla Markéta. Na tu jsme asi 10 minut čekali. Vyrazili jsme nakonec do Melbourne, dohodli jsme se, že Russela budeme zneužívat teď a den co se vrátíme z Tasmánie hned odjedeme. Volali jsme jim, jestli je to v pohodě a bylo.

Vyjeli jsme do tmy a do Melbourne. Těsně před městem začalo pršet a nebylo skoro nic vidět. Cestu k Russelovi jsme našli asi na počtvrtý, ale s mírně vyteklýma nervama. Několikrát jsme se vraceli, ptali a vůbec se nám nedařilo najet na tu správnou silnici. Dojeli jsme v deset. Ještě jsme nakrmili Bertu, doplnili jí vodu do ostřikovačů, umyli okna a dofoukli pneu, abychom to nemuseli dělat ráno. Pak už jsme se řítili do tepla.

Než jsme se znovu nastěhovali do bytu, řešilo se, kdo bude spát na posteli a kdo na matraci. Já jsem osobně byla pro postel, Markéta pronesla, že je podle ní blbost měnit pozice, tak jsem nakonec souhlasila s matrací taky. Není v tom žádný rozdíl, jen mě ve chvíli dotazu napadlo, že by nebylo špatný spát pod peřinou a ne ve spacáku, pěkně se roztáhnout. Aspoň jsem si vzala peřinu z auta.

V ten moment se Markéta zarazila a v mozečku jí vyrašila myšlenka, že jsem se vlastně do Sunbury chtěla dneska večer vrátit jenom proto, abych mohla spát v posteli. A bylo. Nedala si to vymluvit, nemělo to ani smysl, plýtvat energií a vyvracet jí to. Prý zítra bude opět mlčet a začíná hned. Moc dlouho jí normálnost nevydržela, pouhý 1 den, ale tentokrát mi to oznámila dopředu, což je pokrok. Vůbec nerozumím, jak se jí během okamžiku dokáže změnit tok myšlení a nálada. Myslím, že by Markéta měla svojí vlastní verzi.

Jako první věc u Russela jsem zaplula do sprchy a pak se přemluvila psát sloh do deníčku. Jen tak tak jsem to dopsala, protože mě bolely oči z řízení a krční páteř z čučení na silnici, z celodenního řízení a ze světel protijedoucích aut.

Michal mi nalil nějaký melounový likér se spritem. Bylo to dobré, ale dosti sladká záležitost. Ještě tam stojí Becher, ale to už nemám sílu.

Na peřině se mi mezitím uvelebil Fudge a moc se mu z ní nechtělo.

Dnes jsme překročili hranici 10000km, přesně tachometr ukazuje 10245km.

Zítra je na programu Ballarat a Sovereingn Hill. To je zlatokopecké městečko a dobová vesnice s herci oblečenými v dobových kostýmech. Pokud s námi nepojede Yvonne, tak Russ ano a dokonce nás vezme jeho autem. Vypadá to, že bude zima. Budíček si dáváme na 8,00, abychom mohli mezi 9,00 a 9,30 vyjet.

Pozítří letíme na Tasmánii.

A zítra na mě Markéta nepromluví a bude házet pohledy jako bych jí něco provedla. Trochu to s tou její náladovostí přehání.

Doma v ČR včera začaly letní prázdniny a my tu mrzneme. Ale máme co jsme chtěli. 

28. den, 28.6.2003, sobota

Trasa:                    Apollo Bay – Melbourne - Sunbury

Najeto km:              229km (celkem 9804km )    

V noci bylo relativně teplo, nespala jsem ani v kulichu, ani v zimní bundě, ani v rukavicích.

Markéta se z toho nevyspala. Nemluví. Když jsem jí řekla, ať mi dá vědět až začne mluvit, řekla, že mi pošle k vánocům pohled. Haha. Pak ještě na můj dotaz jak dlouho mi hodlá kazit dovolenou a co jsem jí udělala, odpověděla, že má svý mlčící období. Asi jak s kým, se Slovenskem mele neustále.Takže v to asi stejně budu mít nějak prsty já. Ach ta její náladovost.

Zabalení i se snídaní nám trvalo 1 hodinu 15 minut, pak krátká zastávka na záchod (tady Markéta nepatrně zakomunikovala!) a pro vodu (i když tu teď asi moc potřebovat nebudeme) a jeli jsme k našemu cíli – Melbourne, kde na nás už čekal Russel a teplo jeho domova.

Cesta vedla těsně kolem moře a byla opravdu pěkná. Z jedné strany kopce nebo baráčky a z druhé voda a útesy, před námi vycházející slunce a mraky tomu dodávaly na dramatičnosti.

Great Ocean Road zatím vedla dost vnitrozemím a minimálně kolem oceánu, většinou jen když jsme se blížili k nějakému zajímavému bodu, ale neměli jsme možnost sledovat celou cestu. Z Apollo Bay silnice vedla přímo po útesech, takže výhled byl super.

Za městem Geelong už jsme se napojili na tří proudou silnici Princess Hwy a já jsem zkoušela volat Russelovi, protože jsme byli asi 50km před Melbourne. Nebral to a tak jsem poslala sms a doufala, že než dojedeme do Melbourne, tak se ozve. Zatím jsme pokračovali směrem k letišti, kde Russel pracuje a kousek od něj i bydlí.

Během cesty jsme dostali smsku s navigací a tak jsme věděli kam přibližně jet. Na první pokus jsme se napojili sice na správnou silnici, ale v opačném směru a museli se kousek vracet. Sunbury je městečko mimo Melbourne a cesta tam trvala asi 20 minut.

Sunbury ani tak nevypadá, ale má asi 25 tisíc obyvatel a vše co město potřebuje.

S Russlem jsme se sešli u občerstvení Red Rooster a pak jsme ho následovali do klidné čtvrti, kterou bysme bez jeho pomoci hledali asi ještě další dva dny.

Seznámili jsme se s manželkou Yvonne, dostali jsme čaj, kafe a vodu, došli si na záchod a Russ nás vzal na prohlídku Melbourne. První a jediná věc, o které jsme věděli a zaujala nás bylo vězení s muzeem, posmrtnými maskami oběšených, hlavně Neda Kellyho, což je nejznámější australský zločinec a kriminálník. Prošli jsme expozici cel, jak vypadaly před dávnými lety – cca 2x4m, postel v podobě slabé matrace, stoleček a nádobka na výkaly, tlusté zdi a dveře, okno hodně vysoko. Ne moc pěkné místo na strávení několika let. Do vězení jsme koupili Russelovi vstupenku my.

Další zastávkou byla vyhlídka v nejvyšší budově v Melbourne The Rialto Observation Deck, kde nám na oplátku koupil všem lístky Russ. Budova měří 253m a vyhlídka je v 55. patře s dalekohledy, kafetérií a suvenýry. Výtahem jsme byli nahoře za 38 sekund a tvrdí, že je to nejrychlejší výtah na jižní polokouli. Potom jsme mrkli na video o Melbourne, jeho atrakcích a životě v něm.

Jako další podívanou byla budova s kasinem a s pár dražšími obchody. Co nás zaujalo ale nejvíc bal hrající fontána a čuměli jsme na to jak vesničani ve městě na výletě. I když po 28 dnech v divočině nám přišlo divný všechno. Do kasina nás nepustili, protože jsme měli batohy na zádech a tak jsme pokračovali směrem k části Southbank.

Po cestě jsme potkali krytý lední stadion a pak zavítali do irské hospůdky P.J. O´Brien na jedno, než zase pojedem „domů“ na večeři. Po asi 10 minutách sezení, to už se Markéta rozmluvila, se zarazila a řekla „To snad není možný“ a odklusala ve stopách holky co právě prošla, pravděpodobně obsluhy. Věřte nebo ne, byla to Češka, bývalá Markétina spolupracovnice z hospody Václavka. Markéta jí 3 roky neviděla a potkala jí v Melbourne v hospodě, kde pracovala. Daly si holky paňáčka a pak jsme se už vraceli k autu. Markéta se po cestě chvilkama smála, jak blázen, že je to divný. Inu, svět je menší než si myslíme.

Když jsme dorazili „domů“, dostali jsme víno, sýry a možnost se vysprchovat a udělat důkladnou očistu. Večeře se už vařila a pekla.

Ve sprše jsme se všichni vystřídali a po oškrábání špíny jsme se museli znovu navzájem představit. Padla první láhev, otevřela se druhá, Markéta zasedla za PC, protože se Russ prokec, že má inet a když se Markéta jako poslední vyvalila z koupelny, zasedli jsme ke stolu k večeři.

PO dlouhé době jsme se cítili jako v jiném světě. Čistí, sedící kolem stolu v domě, ne v autě, pili jsme ze skleniček, ne z plecháčků a jedli z normálních talířů a příborem, ne z misek lžící a měli normální jídlo, ne čínský nudle a polívky. Nesmíme si ale zas tak moc zvykat, protože máme před sebou ještě 14 dní.

K večeři jsme měli hovězí lasagne (já jsem ale to maso nechala na talíři), salátek, česnekový chleba a na závěr kafíčko a cheescake s jahodami. Mňam. Všichni jsme se ale přejedli, protože máme scvrklé žaludky.

Pak jsme museli naplánovat oba dny. Původně jsme chtěli jet do Ballaratu zítra (asi 120km) a na Phillip Island v pondělí, ale protože se k nám do Ballaratu možná přidá Russel a Yvonne, která už má na zítřek plán, celé jsme to přeplánovali.

Zítra pojedeme na ostrov Phillip Island, ale protože tam kromě lachtanů a tučňáků, kteří vylézají z moře kolem 5,15, nic není, nemusíme vstávat tak brzo a vyjedeme kolem desáté. Cesta prý trvá 2-3 hodině, takže budeme mít celé odpoledne na lachtany. Počkáme na tučňáčí průvod (Penguins Parade), který potrvá asi hodinu a pak popojedem do kempu nebo někam, kde přespíme a ráno vyrazíme do Ballaratu, kde bysme se sešli s našimi ubytovateli. No a pak se s nimi vrátíme do Sunbury, kde přespíme a v úterý ráno poletíme na Tasmánii. To jsou plány, možná to všechno dopadne jinak a my se ještě zítra večer vrátíme do Sunbury. Ale nechceme je tolik otravovat, už tak stačí, že se k nim domů nakvartýrovali 4 zdivočelí Čechoslováci.

Po večeři jsme dokoukali Foresta Gumpa v televizi, která nám připadala jako zázrak. Potom hrál Štěpánek tenis proti Phillipoussissovi a první set vyhrál.

Nakonec se Russelovi a Yvonne podařilo vymyslet, jak by nás všechny uložili do tepla. Jedna velká postel v pokoji pro hosty a jedna úžasná obří matrace na zem v obýváku bylo pro nás víc než luxus op 28 dnech spaní v autě nebo ve stanu při teplotách kolem nuly. Dnes v posteli spí Slováci, na nás čeká v pondělí. My se uložíme v obýváku. Možná budeme mít ještě jednoho nocležníka a tím by mohl být kocour Fudge, černý jak uhel. Jmenuje se Fudge (typ čokolády – fondán) podle jeho barvy, když byl kotě. Prý ještě teď má srst do hněda, hlavně na sluníčku. Jsou mu 4 roky a je obrovský, když si lehne a rozvalí se na zemi, je jak rohožka. Většinou se cizáků bojí, ale od nás nechal pohladit.

Yvonne a Russel mají hezký přízemní baráček se 4 ložnicemi (jejich, pro návštěvy, sušárna a pracovna), hezky zařízený a čistý. Russ pracuje na letišti pro leteckou společnost Quantas a Yvonne je učitelka jedenácti až třináctiletých dětí.

Dneska nepotřebujeme ani jégrovky, ani 3 vrstvy triček, ani zimní bundu a další oblečení. Bude nám teplo, zbytečně nás rozmazlují, máme před sebou týden v Tasmánii, kde bude ještě větší zima.

Berta odpočívala před barákem celé odpoledne a celou noc. Stan a všechno ostatní je hezky spakované, takže zítra to bude hodně jednoduché.

Hodně velkých sportovních událostí se koná v Melbourne. Za všechny Australian Open (tenis v lednu), Melbourne Cup (koňské dostihy v listopadu), Formule 1 (jezdí se kolem jezera Albert Park Lake v centru města).

Dnes počítáme jen kilometry ujeté do Melbourne, pak bral auto Russel, to bylo celkem asi 50km, ale ty do celkového počtu nezapočítám. Na tachometru je 9804km. 

27. den, 27.6.2003, pátek

Trasa:           kemp u Portlandu – Portland – Warnabool – Great Ocean Road – Apollo Bay

Najeto km:     300km (celkem 9575km)

Celou noc nám bušily kapky deště do stanu. Od 4,00 jsem nemohla zabrat. Vstali jsme do tmy, rychle sbalili a vyrazili do Warnaboolu za velrybami. Celou cestu pršelo, navíc byla tma a jelo se blbě. Hned po vyjetí nám přes cestu přehupkal klokan, ten co se asi neodvážil mě včera nakopnout. Jediné čím nám byl déšť sympatický bylo to, že nám po 27 dnech umyl naší milou Bertu. Hygiena je její slabší stránka, ale jinak jede pěkně. Už ani nevydává divné zvuky, byl tu názor, že by to mohlo být kvalitou benzínu, ale nevím, nevím.

Asi za hodinu cesty nás Michal poprosil, ať zastavíme u nejbližších záchodů, nemohli jsme nic najít. Pak už nás prosil urgentněji a urgentněji a nakonec ani 2km k záchodům nemohl vydržet. A tak jsme mu zastavili na začátku nějaké výsky. Jediná možnost kam, byla za křoví. Podle Michala se příroda už hlásila o slovo tak, že to jen tak tak stihl. Když běžel přes parkoviště ke křovíčkům, běžel jak připosranej a to měl ještě všechno před sebou. Nakonec svou potřebu vykonal na čísi zahradě a hned vedle něj Zuzka. Ale vrátili se s úlevou na tváři. Michal opět běžel, teda skoro spíš šel v mikulášské čepici, tudíž vypadal jak připosranej Ježíšek :o).

Nejenže jsem včera překročili 9000 kilometrovou hranici, překročili jsme i hranice se státem Victoria a těšili se na Great Ocean Road.

Ve Warnaboolu jsme zavítali na informace, které otevírali až za 10 minut. Po dotazu na velryby nám bylo sděleno, že máme smůlu. Pán nám ale doporučil další atrakce k vidění ve městě i kolem něj, abychom nepřišli zkrátka. Nás nejvíc zaujali vodopády a místo Cheeseworld (Sýrový svět) a tam jsme se taky vypravili.

Když jsme se dostali zpátky na Princess Hwy, jeli jsme nejdřív na vodopády, Markéta tvrdila, že vodopády jsou za Cheeseworldem, já naopak, že před (a měla jsem pravdu). Proto Markéta prohlásila, že už nenaviguje. Takže když jsme dojeli k vodopádům, které nebyly ničím zajímavé, vyměnila se se Zuzkou a přestala pro změnu mluvit. Teda ona mluvila, ale ne se mnou. Asi jsem urazila její orientační smysl. A nebo je ještě naštvaná, protože jsem se do ní navážela kvůli jejímu stravování. Třeba se z toho vyspí.

Po krátké prohlídce vodopádů, kdy nám k tomu ještě trochu pršelo, jsme se rozjeli do Cheeseworldu, kde nás čekala příjemnější záležitost. Probíhala tam ochutnávka, mohli jsme ochutnat asi 8 druhů sýra, ale ten co mě zaujal nejvíc – kari, nebyl nakrájen a já jsem samozřejmě otravovala a paní ho pro mě nakrájela. měli normální sýr, s bylinkami, kari, s černým pepřem atd. a všechny celkem cenově přijatelné. Zakoupila jsem ten kari a s černým pepřem. Mňam. A láhev alkoholu pro Russela.

Pak už jsme najeli na Great Ocean Road a zastavovali na prohlídky zajímavých pobřežních útvarů. Dříve bylo na dnešním místě Jižní Viktorie moře, jehož hladina v době ledové klesla a omíláním, vlnami, větrem a celkovou erozí, vznikly útesy, které jsou k vidění dnes. A samozřejmě je moře nadále omílá. Za několik tisíce let tu nebude nic. Na stěnách útesů jsou vidět vrstvy hornin.

První zastávkou bylo místo Childers Cove, což je pěkný záliv. Voda je tu zase modrá a naštěstí touhle dobou alespoň přestalo pršet. I přesto je stále pod mrakem a bude asi celý víkend. Druhá zastávka byla v Bay of Islands, pak v Bay of Marters, The Grotto, všechny útvary jsou si hodně podobné, The Grotto je v podstatě propadlá jeskyně. PO The Grotto nás čekali ty největší zajímavosti – London Bridge, který původně stal přes dva pilíře, ale v devadesátých letech se část propadla. Údajně na něm zrovna byli dva turisti. The Arch, což je něco jako zmenšená Pravčická brána v moři, Loch Ard Gorge je místo, kde ztroskotala loď Loch Ard a pouze 2 cestující přežili a moře je vyplavilo na zdejší pláži. Nejlepší pohled by byl 100% z ptačí perspektivy, takže chybějící fotku ze vzduchu vyřeší pohled. Hned vedle byl ostrůvek, ale stejně vysoký jako okolní útesy, strašně úzký, jmenující se The Razorback. Čas a počasí udělalo své a proto už dnes nevpadá jako před x lety. Úplně největší atrakcí je souostroví The 12 Apostols (12 apoštolů). Je to 12 zbytků skal v moři, ze souše jich je ale vidět jen 7. Když jsme dojeli, tak bylo vidět, že je to opravdu ohromná turistická atrakce. Obří parkoviště, široká přístupová cesta, spousta japonských turistů s fotoaparáty a pak na konec Apoštolové. Byla zima, vítr a pod mrakem, takže jsme to během asi 15 minut obešli. Markéta se dokonce i u Apoštolů se mnou odmítla fotit.

Mezi jednotlivými útvary se přejíždělo, celkové Great Ocean Road měří 450km.

Jako poslední zastávkou byly Gibbson´s steps (Gibbsonovy schody), na kterých jsem nenašla nic zajímavého. Prostě to byly schody na pláž, ale klikatily se kolem stěny jednoho útesu.

Pak se Slováci pohádali kvůli spadnutému sýru a poslali se navzájem kamsi.

Debata o tom, kam pojedeme, zda do Melbourne nebo jen někam dále do kempu skončila ve prospěch toho, že pojedeme co to půjde a až to nepůjde kvůli světlu, zakotvíme. Šlo hlavně o to, jestli chceme vidět Otway NP a cestu z Apollo Bay, která má být zajímavá. Podle mého názoru to bude stejné nebo hodně podobné tomu, co jsme viděli dneska.

Máme jedinečnou šanci, že by nám Russel zítra ukázal Melbourne, protože má volno a ostatní dny bychom udělali jednodenní výlety, pravděpodobně do Ballaratu a okolí a na Phillip Island. To je ostrov s tučňáky a lachtany.

Z Loch Ard Gorge už řídil Michal, tvrdil, že mu je líp. Měl chudák krušné dny.

Od 12 apoštolů se cesta klikatila nahoru a dolů, skrz eukalyptové a borovicové lesy. Bohužel zase začalo pršet. Z lesů se pářilo a na kopci se objevila mlha a bylo prd vidět. Mlha byla i pod kopcem a ještě kus cesty, takže si to Michal užil. Stejně jako já ranní déšť a tmu.

Po cestě v kopcích jsme zastavili pro benzín a pitnou vodu do kanistru. Pro vodu jsem šla já, ale venku měli nepitnou a uvnitř mi paní řekla, že lidé nerozdávají pitnou vodu, no tak jsme odjeli s půlkou nádrže benzínu (byl docela drahý) a bez vody. Paní prý pak řekla Michalovi, že si nabrat můžeme, že ten nápis „Nepitná voda“ tam je kvůli karavanům. Radši jsem to neriskovala, abychom se pak všichni nepo…

Už za tmy (v 6,00) jsme dojeli do Apollo Bay. Zuzka našla v knížce kempování zdarma, ale nebyla dobře popsaná cesta a lokalita, tak jsme zastavili u benzínky a Zuzka se zeptala obsluhy, kde by to mohlo být. Pan obsluha a další dva zákazníci tvrdili, že tu nic takového není a že budeme muset do placeného kempu. Nevzdala to a zeptala se ještě jedné paní, která taky o ničem nevěděla, ale poslala nás na místo, které si myslela, že by to mohlo být.

Našli jsme jakýsi plácek nebo parkoviště asi u přístavu. Nebylo moc vidět, ale hučelo moře, byla tam loď a kousek odtud blikal maják. Na plácku jsme na druhý pokus zaparkovali, postavili stan, uvařili, pokecali a šli na kutě. Přijeli jsme za tmy a za tmy budeme odjíždět. V noci sem snad nikdo nepřijde. Co by člověk neudělal, aby ušetřil.

Jakmile jsme dorazili do Apollo Bay, nebe bylo rázem jasné a plné hvězd. Jako naschvál. Vůbec jsme nepochopili, kam se ty mraky tak najednou poděly.

Plán na zítřek zní: budíček opět v 6,30, ale dáme si tu i snídani, vyjedeme o něco dýl, abychom se mohli kochat okolím. Chceme co nejdříve dojet do Melbourne. Russelovi jsem poslala smsku s tím, že dorazíme dopoledne a pak by nás mohl protáhnout městem.

Dnes jsme neujeli moc, protože na krátkém úseku bylo spousta atrakcí a často jsme zastavovali. Tachometr ukazuje 9575km.

Nevypadá to ani na tolik studenou noc, ale docela se těšíme k Russelovi do teplíčka :o).

Michalovi už otrnulo. Kromě ranního rychlého zastavení se už nic zvláštního neudálo a už začal jíst vcelku normálně. Černý čaj, suchary, banány a černé uhlí mu asi už lezlo krkem. Večer se se Zuzkou zase umoudřili po té hádce kvůli sýru.

I přesto, že nám počasí přálo jen na 50%, tak mraky a šedivo prý fotkám dodají na dramatičnosti. Jak tvrdí Zuzka.

Michal Bertu do kopce trochu mučil, i když se cukala na čtyřku jako pominutá, přeřadil až o dost později a tím ztrácel i rychlost. Ne že bych byla odborník. I tak to Berta zvládla a večer už nenaříkala. 

26. den, 26.6.2003, čtvrtek

Trasa:           Coorang NP – Kingston - Mt. Gambier – Bridgewater Cape – kemp u Portlandu

Najeto km:     417km (celkem 9275km)

Ranni vstavani bylo ukrutne. Zima az prastilo. Rychle jsme sbalili a ja si dosla pro dziny do susicky, ktere se v noci jeste dosousely.

Hned ráno jsme zapli foukání na okna, ale ani po 45 minutách se okna neodmlžila a tak jsme přistoupili k utírání ubrousky.

Vyrazili jsme směrem k pumpě, protože Bertě už kručelo v břiše, leč měla smůlu, protože bylo zavřeno. Nakonec Berta souhlasila, že ujede dalších 10km k příští benzínce.

Tam zrovna otevírali, tak jsme všichni měli štěstí, protože by Berta asi bez snídaně stávkovala.

Ráno byl krásný východ slunce. Ještě tomu dodaly mráčky a tak i když už mám vyfocených milion východů a západů slunce, neodolala jsem a vyfotila i tentokrát.

Od té doby co se ochladilo, tak snídani necháváme na později, až vyjde slunce. Dnes jsme našli ideální místo u Big Lobster (Velký Humr) v Kingstonu, kde jsme zaparkovali a našťouchli se.

Australani mají velkou úchylku ve velkých věcech, mají jich po celé Austrálii asi 15, včetně Big Banana (Velký banán), Big Mango (Velké Mango), Big Lobster, ale třeba i Big Guitar (Velká kytara), Big Crocodile (Velký krokodýl), Big Orange (Velký pomeranč) atd. Většinou je to strašnej kýč v nadživotní velikosti, ale nedá nám to a stejně se u toho vyfotíme. Byla by sranda, kdyby se udělal okruh kolem Australských Big… velkých atrakcí.

Zuzka dnes ze safari viděla běžet vedle silnice Emu. Nám to bohužel řekla až o 2 minuty později a my ho samozřejmě propásli.

Těsně před Mount Gambier, Michal zničehonic zastavil, protože mu nebylo dobře a nemohl ani řídit. Tak jsme vyměnili pozice řidičů a navigátorů a Michal se usadil vzadu. Naměřil si 37,7°C teploty. Nasadil si mikulášskou čepici, aby mu bylo teplo. Jinou totiž neměl.

V Mount Gambier jsme nejdřív dojeli na informace. Tam první cesta nás všech vedla na záchod. Potom nám paní informátorka doporučila 2 největší atrakce v místě. Na to, že Mount Gambier není velké místo, mají tu spoustu atrakcí. Jezera v sopečných kráterech, která vznikla sopečnou činností (logicky), potom propadlou jeskyni, ve které je teď zahrada, jeskyně atd. a najdou se tam ve skále i fosílie. My jsme objeli Blue Lake, které v tomto ročním období není až tak modré jako v létě. Barva v létě je sytě, hustě blankytně modrá. V Lonely Planet píšou, že barva v zimě je šedivá, ale nebylo to tak hrozně, trochu modré vykukovalo. Jezero je 70m hluboké, 5km má po obvodu a je zdrojem pitné vody pro město Mt. Gambier. Zastavili jsme u dvou vyhlídek a pak vyjeli k rozhledně, ze které je výhled na obě jezera. Bohužel byla zavřená, ale výhled byl úžasný.

Pak jsme jeli zase nakrmit Bertu a Zuzka šla nakupovat dietní potraviny pro Michala, kterému bylo špatně. Protože…. Když jsme byli u infocentra a už byli připraveni k odjezdu, seděl Michal vzadu, zabalený do deky, protože mu byla zima, na hlavě ježíškovskou čepici, bílý v obličeji jak křída a s urputným výrazem. Když už jsem skoro zatáčela na hlavní, uslyšela jsem divné zvuky zezadu a když jsem se otočila, Michal se skláněl nad naším odpadkovým košem v podobě igelitky a ulevoval si. Po chvíli vystoupil radši z auta a dokončil ulevovací proces. Klekl si na trávu a naplnil tašku do půlky. No a představte si, že jedete (stejně jako jeden pán) po cestě a vedle ní klečí mužská postava v mikulášské čepici na hlavě a blije. Ráno v devět hodin. Co vás napadne? Že to přehnal s alkoholem. To by napadlo mě. Ale naštěstí se mu udělalo líp a dokonce s námi absolvoval některé atrakce. Ale byl na něj srandovní pohled.

Pak jsme se zastavili v Sunken Garden, tedy Propadlé zahradě. Ta vznikla v propadlé jeskyni a je pěkně udržovaná. Dá se sejít dolů, mají tu připravené BBQ, v létě tu kvetou kytky, ve skalách se najdou fosílie a byl tam roj včel, které si na skále stavěly plástve.

Potom jsme se dohodli, že do Grampiens NP nepojedeme, protože jsme uznali, že to bude hodně podobné Flinders Ranges a radši si užijeme Great Ocean Road, kde je spousta věcí k vidění. Tak jsme se vydali směrem k moři.

Protože jsme propásli Victor Harbour a lachtany, Markéta našla jiné místo, kde je lachtaní kolonie. Chvíli jsme místo, Bridgewater Cape, nemohli najít, ale nakonec se na nás štěstí usmálo a dojeli jsme do cíle. Cesta k lachtaní kolonii s návratem trvala 2 hodiny (podle tabulky), mi to zvládli za hodinu a kousek. Procházeli jsme přírodou kolem oceánu a připomínalo nám to Anglii. 3li jsme po nejvyšším útesu ve Victorii, který měřil 130m nad mořem. Vedle se pásly krávy a za námi zapadlo slunce.

Když jsme došli na místo, odkud je vidět lachtaní kolonie, už nebylo moc vidět. Ale představte si, oni tam ti lachtani opravdu leželi, plavali, hráli si, lenošili a ječeli. Nemohli jsme věřit vlastním očím. Bohužel vyhlídka byla 50m nad oním místem a bylo dost špatně vidět, navíc už tam byl stín.

K autu jsme došli kolem páté a už se stmívalo. Našli jsme místo na kempování kousek za Portlandem, Markéta měla strach, že to v té tmě nenajdem. Ale našli. Museli jsme zahnout do určité ulice, která byla dost těžko rozpoznatelná, protože byla tma. Za první ulicí jsme zastavili a Markéta se doběhla podívat na jméno ulice. A bylo to ta, kterou jsme hledali. Zabočili jsme tedy a jeli a jeli až k piknikovému místu uprostřed lesa, kde byla totální tma, ale byly tam záchody! Ty jsem v té tmě stejně nepoužila a radši chodila vedle auta.

Rychle jsme postavili vodu na instantní nudle, protože jsme ani neobědvali. Já jsem teda spořádala zmrzlinu, křupky a 2l bublinkové limonády. Taková zdravá výživa. Mezitím jsme postavily stan. Dnes to vypadá, že nebude taková zima, protože jsme chráněni lesem.

Michal si šel hned lehnout a my holky, ačkoliv nám ho bylo líto, že se nemůže přidat, jsme dopily víno, aby se náhodou nezkazilo.

Cestou jsme míjeli borovicové lesy v různých stádiích růstu. Bylo vyloženě vidět, že je pěstují na dřevo. Austrálie je strašně kontrastní. Najdeme tu úplně všechno – poušť, pastviny, pole, lesy borovicové, eukalyptové, vinice, traviny, jezera, řeky atd.

V místech, kde nebyla silnice chráněná stromy nebo keři, fouká tak silný vítr od moře, že málem odfoukl celou Bertu. A to už je co říct. Řídilo se hodně špatně, ale dojeli jsme bez nehody.

Včera jsme projížděli Coorang NP a kolem cest byla jezera. Byla to ale mořská jezera, která zůstanou po odlivu. Jeli jsme kolem nich, když zapadalo slunce a měli úžasnou barvu, od tmavě modré, přes fialovou, po oranžovou, jak se v nich odráželo nebe.

Dnes mi volal Russel, u kterého bysme měli zůstat pár dní v Melbourne. Tam chceme dojet zítra večer nebo v sobotu ráno. My dvě u něj budeme moct zůstat na 100%, ale pokusí se najít místo i pro Zuzku s Michalem. Chceme udělat pár jednodenních výletů z Melbourne (Phillip Island, Ballarat).

Zítra bychom chtěli projet Great Ocean Road, je to asi 450km a máme na to celý den.

Překročili jsme dnes 9000km, přesně 9275km. Vstáváme v 6,30.

Na našem nocovišti byla taková tma, že jsme si při čištění chrupu představovaly, že kdyby přiběhl klokan a kopl nás do koncovky, tak nevíme čí jsme. Naštěstí se tak nestalo a bez ujmy jsme se zachumlaly do spacáku. V noci bude relativně teplo. Jen foukal dost silný vítr.

Těsně po 8,00 večer mi volal Russel, že se dočetl v novinách, že u Portlandu (to je město, u kterého dnes nocujeme) jsou velryby. Je to přesně ve Warnaboolu, tak tam možná zítra zajedeme. Uvidíme. 

25. den, 25.6.2003, středa

Trasa:                    Birdwood – Adelaide Hills – Adelaide – Coorang NP

Najeto km:              271km (celkem 8858km)

Dneska má Markéta narozeniny. Kromě dárku, který jsem jí vnutila už před odjezdem, abych ho nemusela tahat já, jsem jí ještě dodala energii v podobě čokolády. Poblahopřát si nechala až po ranní hygieně.

Vstávali jsme v 7,00 a těsně před osmou jsme vyjeli. Okna byla dost orosená, takže jsme dlouho nic neviděli. Markéta si navíc vymyslela cestu, kde jsme jeli v průměru 40km/hod., protože to byl samej kopec a zatáčka. Až do Adelaide.

Pak to ale odůvodnila tím, že i kdybychom jeli cestou jinou, kopce a zatáčky by byly stejné, protože se ta oblast jmenuje Adelaide Hills.

V noci až taková zima nebyla, i když venku byla pěkná. Ale svou práci asi odvedlo i to víno a zimní oblečení.

Do Adelaide jsme dojeli kolem 9,30, zaparkovali na placeném parkovišti a vyrazili do centra na informace.

Zjistili jsme, že servis naší autopůjčovny  tu není, takže rozbité zrcátko necháme opravit v prvním servisu, co uvidíme a dali si rozchod do 2,00, protože se Slováci nemohli rozhodnout, jestli půjdou nebo nepůjdou do aquacentra.

My jsme si šly koupit snídani v podobě rodinného jablečného koláče, který jsme na posezení sluply a šly se projít po městě.

Naštěstí všechny důležitý budovy jsou na jedné ulici North Teracle, takže procházka nebyla dlouhá. Podívaly jsme se do Galerie, viděli místní knihovnu, která byla zavřená, parlament, muzea apod. Markéta v Lonely Planet našla výrobnu čokolády, takže jsme se vypravily tam. Jenže to nebyla výrobna, ale jen prodejna a tudíž jsme nemohly zdarma ovzorkovat. Markéta ale neodolala a koupila si 5 miničokoládiček a protože kilo stálo $82, nechala tam $6 a 5 čokolád bylo během 5 minut fuč. Já jsem odolala.

O Adelaide se říká, že je to město kostelů, tak jsme do dvou zavítaly. První byl skotský kostel s kobercem a varhany, druhý se jmenoval Cathedral Church of St. Francis Xavier. Po cestě zpátky k autu jsme viděli místní radnici, náměstí a zašli na oběd. Já jsem si dala sushi a Markéta jen džus.

Chvilku jsme poseděly a u stolku, Markéta dopsala pohled tetě, který zakoupila už první týden a v Dorrigu a až dnes ho dopsala. Kdo ví, odkud ho pošle.

Musela jsem si dokoupit 9 filmů, tak doufám, že mi to vydrží aspoň na zbytek cest po Austrálii a Tasmánii.

Ve dvě hodiny jsme došly k autu, Slováci tam už seděli a čekali na nás. Po chvíli běhání a přemýšlení jak zaplatit parkovné, se to Markétě podařilo a mohli jsme vyrazit vstříc novým dobrodružstvím.

Cesta z města směrem Victor Harbour, kam jsme dnes měli namířeno byla trnitá. Když jsme konečně najeli na silnici M13, zastavili jsme u první autoopravny kvůli zrcátku. Ten nám nic nevyměnil, ale odkázal nás na jiného na stejné ulici. Ten udělal totéž a ti další 2 taky. Nakonec jsme skončili u Toyoty, která nám měla 100% promoci, protože příjmení Berty je Toyota. Už jsme si přišli, že jezdíme od čerta k ďáblu.

Pán mechanik si vzal veškeré údaje, načež pak zjistil, že potřebné zrcátko nemá na skladě a poslal nás na větší pobočku Toyoty, ale v centru Adelaide, odkud jsme právě s problémy ujeli.

Poslali jsme Michala zpátky, aby zjistil, jestli nejsou jiné pobočky po cestě, protože se nám tam opravdu nechtělo vracet, ale další byla až v Melbourne a to už bylo zase dost daleko. Navíc jsme měli zjištěno, že to Bertino zrcátko určitě mají.

Po chvíli spekulací a domlouvání a přemlouvání si Michal sednul za volant, protože jsem odmítla řídit zpátky, ale já musela navigovat, protože Zuzce nebylo dobře a Markéta navigovat nechtěla. Prý toho měla dost z města ven.

Dojeli jsme v pohodě, i když jsme měli obavy z rostoucího provozu, Michal koupil zrcátko za $51 v Toyota obchodě, ale na výměnu jsme museli přejet přes ulici do servisu. Pán neměl moc času, ale Michal ho překecal a když to během 2 minut vyměnil, zjistili jsme, že to bylo dost primitivní a mohli jsme to zvládnout sami.

Po výměně jsem pronesla, že do Victor Harbour už nemá cenu jezdit, že tučňáky neuvidíme a navíc si trochu zajedeme. Dohodli jsme se, že pojedeme do Mt. Gambier, kde jsou úžasně modrá jezera v sopečných kráterech, Markéta vyčetla, že jsou tak úžasně modrá jen v létě a od března do září jen šedivá. A to bylo zrovna teď.

Michal měl jen obavy, abychom mu později nevyčítaly, že kvůli zrcátku jsme neviděli tučňáky. Ale hlavně, že máme nové zrcátko a řidič něco vidí.

Při prvním pohledu do něj, mi výhled až tak nový nepřipadal. Zrcátko zvětšuje, je asi vypouklé a věci v něm nejsou ostré. Možná jde o zvyk, ale není v něm moc vidět.

Vyjeli jsme tedy po silnici M1 směrem na Mt. Gambier po Princess Hwy a jeli a jeli co to šlo k prvnímu kempu. Protože jsem jako jediná nevyprala v Adelaide, čekalo mě praní.

Dojeli jsme hladoví, ale největší hlad měla zase Berta. V místě, které se jmenovalo Policeman Point sice byla benzínka, ale v 6,00 večer už zavřená, takže Berta měla smůlu a musí počkat do rána. Stejně, jak jí znám, by to přes noc spořádala, tak jí na noc nasadíme dietku.

První věc byla najít prádelnu, rozměnit peníze a jít prát a sušit.

Pračka po mě chtěla $2 za jedno praní. Mezitím co se první prádlo pralo, jsem stihla sprchu a když jsem se vrátila, už to bylo skoro vypraný. Jenže  to bylo moc brzy, protože jsem pračku špatně nastavila. Zkusila jsem to vypnout, přetočit čudlík na začátek a znovu zapnout a kupodivu to začalo prát a ani to po mě nechtělo další peníze. Tak jsem pračku trochu obalamutila a udělala to samé s druhou várkou. Zabila jsem 2 mouchy jednou ranou.

Sušička taky pracovala za $2, ale sušila mnohem, mnohem déle a nevyžadovala doplatek, stejně jako pračka.

Dneska spí ve stanu Slováci. Zjistili jsme, že ve stanu je větší teplo než v autě, protože Berta je plechová a plech rychle stydne a propouští zimu dovnitř.

K večeři jsem si dala polívku a do toho ještě nasypala čínský nudle, který veškerou vodu vysákly a já místo polívky měla hustou nudlokaši.

Během sušení a praní prádla jsme hráli kostky. Dneska mi to vyjímečně šlo, zato Markétu asi někdo strašně miloval a řídila se heslem „Neštěstí ve hře, štěstí v lásce“.

Dneska v noci bude mrznout, obloha je krásně čistá, bez mráčku a plná hvězd.

Vedle nás stanují nějací kolisti. To jsou ještě větší blázni než my. Už se těšíme do Melbourne ke kamarádovi Russelovi. Udělali jsme dobře, že necháváme Bertu v Melbourne a na Tasmánii letíme. Máme tam půjčené jen menší osobní auto a spát budeme v hostelech, protože jinak bysme umrzli.

Tachometr ukazuje 8858km, zítra překročíme 9000km. Vstáváme v 6,30 (NSW času) a jedeme do Mt. Gambier a dál směr Great Ocean Road (Velká oceánská cesta) nebo Grampier National Park. Detailnější plán bude schválen zítra.

Už dneska  jsme jeli po pobřeží a pojedeme tak i zítra a s přestávkami až k Melbourne..

Nasazuji kulicha a rukavice a zahrabávám se do spacáku. Je tak nula. Dobrou. Je 9,00 večer.

24. den, 24.6.2003, úterý

Trasa:                    Port Germein – Claire Valley – Barossa Valley - Birdwood

Najeto km:              300km (celkem 8587km)

Budíček. A s ním přišlo několik novinek. Za prvé Markéta překvapivě mluví, za druhé jsme dohodli plán na dnešek a za třetí máme za sebou první auto nehodičku.

Plán zní takto – Claire Valley a Barossa Valley s ochutnávkami vína.

Autonehoda se stala asi takto. Po tom co jsme všechno zabalili, jsem šla vrátit klíče od sprch do recepce, protože jsme měli těsně před odjezdem. Před tím jsme dohodli dnešní plán. Zuzka odběhla na záchod, Markéta zametla a zavřela dveře, Michal nastoupil do auta a já čekala u výjezdu z kempu. Michal zařadil zpátečku, popojel dozadu, rychle a přitom prudce točil a couval. Jenže… Jenže asi 30 cm od zaparkovaného auta stál sloupek s elektřinou a vodovodním kohoutkem. A jak tak prudce točil a sloupek neviděl, najednou se ozvala rána, jak do sloupek ohnul. Když jsem přišla blíž, viděla jsem vzniklou škodu. Rozbité zrcátko na straně řidiče a odřený nárazník a trochu plechu. V první chvíli jsem byla naštvaná, ale pak jsem si řekla, že je to první nehoda za 8000km a jestli je to nehoda jediná, tak si můžeme gratulovat. A zrcátko se dá koupit nové.

Sice mi v autopůjčovně strhli jako zálohu na škody $1000, ale pokud škoda lze opravit, nechají nás to opravit na vlastní náklady a těch $1000 se nedotknou. Zítra musíme dojet do pobočky Network Rental a necháme Bertu prohlídnout, jak je na tom po zdravotní stránce a domluvíme se co se zrcátkem.

Vzdálenosti se tu rapidně zmenšily a pohybují se maximálně kolem 200km od jednoho zajímavého místa do druhého.

Dojeli jsme do Claire Valley, došli do infocentra, na inet a po cestě do Barossa Valley zajeli do vinařství Sevenhills, které je vedeno jezuity a produkují mešní víno pro kostely.

Většina vinařství v Austrálii má zdarma ochutnávky vína a tak jsme si je nenechali ujít. Dali jsme si portské, sherry, jedno bílé a jedno červené. Zuzka zakoupila lahvinku vína pre ocka.

Na to jsem si v autě dala rozinky v čokoládě (zase jsem neodolala) a půlku pytlíku brambůrek a bylo mi pěkně zle, celou cestu do Barossa Valley jsem jen bez hnutí seděla. Chtěli jsme se vydat z Claire Valley po Riesling Tracku, ale když jsme zjistili, že je jen pro pěší a cyklisty a Berta se na cestičku nevešla, rychle jsme to zavrhli a vrátili se zpátky na hlavní.

Barossa Valley je jedna z nejznámějších australských vinařských oblastí a 60% z celkové produkce jde právě odsud. Vyrábí se tu značky jako Jacob´s Creek, Penfold, Peter Lehmann apod. a je tu spousta malých vinařství.

Zuzka po cestě v autě přišla na super nápad a to, objet vinařství a ochutnávky na kole. Ty jsme si mohli vypůjčit v obci zvané Tanunda a stálo by nás to na půl dne $10. Jelikož byla ale kosa, vinařství byly na jednom kilometru čtverečním a cena nebyla zas tak přijatelná, protože je mimo sezónu, rozhodli jsme se dojet autem na vyhlídku a pak objet pár ochutnávek. Naštěstí pro mě, Michal víno moc nepije a tak mu nezbývalo než řídit a vozit dámy po ochutnávkách.

Na Mengler Hill vyhlídce jsme si v rychlosti prohlídli plastiky, podívali se do okolí a ostatní si dali něco k obědu. Já jsem se pořád nemohla ani hnout.

Z vyhlídky jsme už jeli směrem do vinařství za pomoci čuchu. První zastávkou bylo vinařství Langmeil Winary, kde jsme se zprvu ostýchali a nevěděli, jak paní naznačit, že bysme se chtěli napít, tzn. ochutnat. Nakonec sama poznala za čím jsme přijeli a nabídla  nám menu. Ochutnali jsme asi 4 vzorky a zakoupili první lahve. Markéta a Zuzka pro sebe zakoupily růžové a já pro Petera bílé, co vonělo pro jahodách.

Druhá zastávka a ochutnávka byla v jednom z nejznámějších vinařství Peter Lehmann Wines, kde jsme ve vitríně zaregistrovali broušené skleničky, na kterých byla nálepka Bohemia – Made in Czechoslovakia. Pěkně jsme si pokecali s panem barmanem a zakoupili po několika ochutnávkách archivních a muzejních vín to nejlevnější co měli. Byl to muškátek a koupili jsme ho kanystr (2 litry). Muškát likér vůbec nechutnal jako muškát víno, ale spíš se blížil k portskému.

Jako poslední (i když podle plánu předposlední) bylo vinařství Richmond Grove, kde už mi bylo tak nějak jedno co piju. Ale ještě jsme si dala tři vzorečky a ochutnala olivky.

Všechny tři vinařství byly z těch větších a měli postavenou speciální místnost pro ochutnávky. V Sevenhills měli navíc muzeum a pustili nás i do podzemních sklepů, kostela a jediné krypty v Austrálii.

Dalším bodem bylo sehnat pro Michala noviny British Football, které hned tak v každé trafice nemají, jelikož ne všude se zabývají anglickou ligou.

Pak už jsme se kolem 4,00 rozhodovali kam se pojedeme ubytovat. Měli jsme čas dojet do Adelaide, ale přehlasovali mě ve prospěch spaní zdarma. Vracet se mi přišlo zbytečné a tak Zuzka navigovala Michala do Birdwoodu, kde u Národního automobilového muzea je parkoviště, kde můžeme přes noc zaparkovat.

Víno v nás vyvolalo chuť na pizzu a tak, když jsme uviděli obchod s pizzou, hned jsme se tam po zaparkování vypravily. Jelikož bylo ještě světlo nechtělo se nám stavět stan tak brzo.

Přišly jsme 5 minut před otevíračkou a postávaly jsme před vchodem jak hladoví vlci. Daly jsme si medium pizzu, na půl se šunkou, rajčaty, houbami a sýrem pro Markétu a druhá půlka byla pro mě vegetariánská. Vzaly jsme si jí s sebou a hádaly se, kdo jí ponese, protože nám hřála ze spodu ruce. Během čekání jsme si četly ve starších časopisech.

Když jsme dorazily  k autu, k našemu zklamaní jsme neměly postavený stan a tak než jsme se pustily do jídla, šly jsme ho postavit. S tím byla taky sranda, protože na celém parkovišti byly jen kousíčky travnatých ploch pod stromy. Jeden strom jsme si vybraly a jen tak tak se na trávu vešel stan.

Po obrovském výkonu stavění stanu, jsme se s chutí vrhly na pizzu a během toho si Slováci vařili pro změnu těstoviny. Měli jsme takovou italskou noc.

A protože byla dost velká zima, asi 2 hodiny jsme se vnitřně zahřívali muškátem a při tom karbaničili. Zuzka mezitím spala skroucená vzadu v autě.

TO bylo poprvé za celou dobu cestování, co jsme se pořádně napili.

Během dnešní jízdy jsme pozorovali krajinku a kolem cest místo gumovníku/blahovičníku stály lípy, vypadalo to jako u nás na Moravě. Okolí zelené, plné vinic a pastvin, na kterých se páslo všechno od ovcí, krav, přes koně, prasata po kozy a co nás nejvíc překvapilo, v ohradách se pásly srnky. Viděly jsme je všechny tři, takže nás zrak neklamal.

Během popíjení se Markétě začalo chtít na velkou. Ten den už op třetí. Na parkovišti nebyly záchody a tak se Markéta vydala na dobrodružnou cestu do jednoho z rohů parkoviště. A vrátila se z vítězoslavným úsměvem na tváři, že se to povedlo.

Chvojková má zítra narozky. Už je z ní stařena, bude jí 27! Mě až za 2 měsíce.

Ve stanu jsme si snažily udělat teplíčko, měly jsme kulichy, šály, zimní bundy, peřinu navíc, rukavice a spoustu vrstev.

Jsme přeci jenom blázni. Doma by nás asi ani nenapadlo jet v zimě stanovat. Tady je kolem nuly a my zvesela stavíme stan každý den. Největší vychytávkou jsou matračky určené pro první patro v autě. To je luxus. V prvním patře nikdo nespí a tak je používáme ve stanu. Na karimatkách bysme to asi nevydrželi.

Zítra jedeme do Adelaide do servisu, vyprat, mrknout se a Slováci možná do Aquacentra a potom se dáme už směr stát Victoria, Melbourne a Great Ocean Road.

Tachometr se zastavil na 8587km.